První máj

Jak mám být dnes políbená, když nevlastním manžela, přítele a dokonce ani kamaráda?

Vydala jsem se na dopolední procházku městem, šla jsem šouravou chůzí a abych nevypadala zcela opuštěně, přibrala jsem s sebou i Neli.....doufajíc, že mě někdo odsmýká k rozkvetlému stromu ( tady bych byla velmi tolerantní k absenci třešně),zlomí v pase, zakloní mi hlavu a já se zavřenýma očima ucítím láskyplný polibek. Ale buď nejsem natolik atraktivní, aby mě kolemjdoucí měli potřebu líbat, možná přítomnost Neli vzbuzovala obavu, že jsem zadaná, nebo prostě došli muži-romantici. Asi jsem vypadala dost nešťastně, moje okukování potenciálních nezadaných líbačů vzbuzovalo soucit s mou touhou dostat opar nebo vzbuzovat pohoršení pubescentů, líbajících se na lavičkách, pod lampami i na prostředku přechodu pro chodce...což o to, přechod mi klepe na dveře, lampu doma mám taky a místo lavičky bych mohla nabídnout pohodlný gauč....v tom mě něco čaplo za ruku a táhlo mě to k obrovskému stromu, posetému růžovými kvítky. Místo zaklonění jsem se musela sklonit, dokonče podřepnout, nastalo i přivření oči a projetí lásky takovou silou, že být to pod lampou, pak praskne halogen. Ale řeknu Vám, tohle políbení stálo za všechny romantiky světa a vůbec nevadí, že líbač je holka, dítě, malé divoké škvrně....ale jen to škvrně pochopilo, že láska není okleštěna žádnými pravidly......děkuji Neli

Proč je štědrý večer nazývám štědrým?......teď už to vím a to ještě Ježíšek ani nedorazil.

Ke mě už jen ty přípravy umí být štědré a to vážně na cokoli.

Domácnost zažila sterilizaci. Tedy ne, že by již nebyla plodná, to já zase tady vyplodím nějakou lotrovinu, ale s potěšením mohu říct, že sklo se leskne jak psí kulky, koberce voní čistotou, záclony tančí ve víru aviváže, koupelnu jsem raději od úklidu nepoužila, což tedy u wc nejde, kuchyň smrdí savem a jíst by se dalo i z podlahy. Jen okna díky dešti mohou na svou čistotu pouze vzpomínat. A abych nezapomněla, tak Matýsek, můj čtyřnohý spolubydlící, dostal vánoční sestřih. Nejevil sice žádné nadšení, když jsem jej zaklekla a s nůžkami kolem očí mu vyšmikala nový ksichtík a přibrala mu i dupku s vysvětlením, že nastává období obžérství a tudíž mu nehodlám utírat zadek několikrát denně, protože i já bych ráda ulehla vedle něj na sedačku a sledovala ubohý vánoční program v tv.

Včera proběhl nákup....proč mi nikdo něřekl, že se blíží konec světa? Než jsem to zjistila, stihli spolubydlící odvézt většinu konzumu, aby si zachovali konzumní styl posledních dní života, tak jsem nakonec domů po tisícerém pokusu o vyjetí z parkoviště ( na zaparkování jsem potřebovala několik okružních jízd parkovištěm) odsmýkala jednu tašku.

Cukroví peče již roky maminka.....ono to její je stejně nejlepší, ale aby nám tu voněla vanilka a vnučka zažila vánoční pečení a ruce od mouky, odvažuji na linecké. Neli hněte, uždibuje, mouku má na nose, v očích jiskřičky a koledy hulákají po bytě. Babi, uděláme i kuličky? Prosííííím, prosíííím.....Hledám zbytky piškotů, máme jich jen pět, tak drobíme pět piškotů, přidáváme zbytky sušenek ( kdo mohl tušit, že neskončíme jen u lineckého) a z dětských ruček odpadávají koule jako do děla....žádný minimalismus. Kuchyň voní vanilkou a rumem......jediná investice.

A z podlahy se dá opravdu jíst....je libo kuličku, linecké či kousek sýrového těsta?

Na řadu přichází kapr......mám jej zadara. Dvoukilový macek ke mě přijel už bez hlavy, nemusím se měnit ve vraha. Ovšem je třeba mu vysléct kožený kabát. S nabroušeným nožek v ruce žádám vnučku o pomoc a vysvětluji ji, že musí držet pevně ocas, abych mohla odstranit kůži trhnutím. Fuuuj, ten je slizký a smrdí a já to nejím, tak proč mám na něj sahat. Nemel a drž, dostaneš pak šupiny na tvoření. Neli chytla štítivě ocas dvěma prstíky. Tož to ne, lapni ho pořádně celou rukou, nejlépe dvěma a s utěrkou, ať ti to neklouže. Držíš? Jo!!!.....škub a kapr omlaskal celou kuchyňskou linku, aby ladně projel po koberečku.

A z podlahy se dá jíst......je libo kapříka?

Co by byly vánoce bez stromečku......i ten mám zadara. 130 cm vysoký krasavec z rodu smrčků se těší, až bude zdobit čisťoučký pokoj. Jenže díky rokům samoty jsem stojan věnovala synovi, tudiž řeším dilema, jak ukotvit stromek, když stojan není.....bude v kýblu s pískem. Beru kýbl a lopatku a valím na pískoviště. Abych naplnila jeden kýbl, je potřeba obejít dvě pískoviště na sídlišti a zlomit u toho jednu plastovou lopatku na odpadky.

Přece nebude stromek v blbém kýblu, tak přesýpávám písek do proutěného koše s pytlem.....a zjišťuji, že sypu mimo koš. A lopatka je zlomená. A stromek je košatý, tudiž musím odřezat pár spodních větví a zlomila jsem pilku......a předsíň je jak písková pláž a jehličí se zapíchá a roznáší lítající vnučkou po celém bytě.

Ani nedýchám, stromek stojí na svém místě a je čas zdobit.....ejhle, baněk plno, háček k jejich zavěšení ani jeden. A světýlka měří kilometr....jak dál? Oběhla jsem těch 130 košatých cm několikrát, vytvořla mu světelnou kazajku, baňky visí na šňůrkách silou vůle a probíjí mi prodlužovačka. Měním se v elektrikáře a z blikajících světýlek se stávají trvale svítící.

A koberečky sice voní, ale o čistotě nemůže být řeč.

Děti se mi ohlásily na oběd a rády by svíčkovou. Takže mezitím vším mi tu voní pečící se maso, karamelizovaná zelenina, Neli si stříká šlehačku potaji do pusy, pes čumí do trouby ve víře, že ta flákota bude pro něj a mě čaká balení dárků.

Odeslala jsem vnučku domů, přece nebudu kazit kouzlo Ježíška a vytahuji dárky......ježiši, mám málo papíru. Šup do auta.

Jedna role papíru, půl hodiny stání ve frontě a maso v troubě....a já veřím, že tyhle vánoce nebudou v kýblu a budou takřka zadara.

P.S. Mám začít vyšilovat znovu nebo bude lepší si nalít vaječňák, zajíst jej dělovými koulemi a za zvuku koled sledovat světýlka na stromečku?....je rozhodnuto

Dnes netvořím, jednak proto, že jsem absolvovala obchůzky ohledně výpovědi z práce a s tím spojené obíhání s papíry, kdy mám co podepsat, vrátit, vyklidit či jinak uvést do stavu, kdy nikdo nepozná, že jsem na daném místě jakkoli existovala. Ale mám to za sebou a tím jsem uzavřela další kapitolu svého pracovního života. A každá uzavřená kapitola se má nějak oslavit, tak jsme se s dcerou rozhodly, že to oslavíme návštěvou sekáče se sekcí "hadry pro děti". No, to jsme si daly.

Sekáč se nachází v patře, do kterého vede asi 20 schodů v nehorázně nelidském sklonu....co to je pro mladici jako jsem já....když tedy pominete vrzání kloubů, funění jak lokomotiva a to parní, mladá jako Pendolíno opravdu nejsem, neustálé navrácení tašky, sklouzávající mi ze zad jako užovka, stejně jsem ji nakonec nazvala zmijí......a je třeba do nich vynést kočárek, ve kterém si hoví mladý pán věku jeden měsíc. S vypětím všech sil....zbylých sil...jsme schody úspěšně zdolaly a to dokonce i slalomem, kdy nám cestu křížila Neli, která nehodlala dělat našemu konvoji ocas, ale rozhodla se nám cestu rozrážet, zatím co my si rozrážely lokty o zábradlí a špičky či paty, podle toho, kde jsme se zrovna nacházely. Otřely jsme pot do posmrkaných a jinak znečištěných kapesníků a vstoupily do sekáče s touhou utratit ten osiřelý zbytek mincí v peněžence.

"Tady kočárky nesmí".....zaštěkla prodavačka hned mezi ochrannými rámy, u kterých jsem si doteď myslela, že slouží proti zlodějům, ale dnes jsem pojala podezření, že by se ječák rozezněl při průjezdu kočárkem do obchodu. Vypleštily jsme oči a nastala vteřina, kdy jsme nebyly schopny okamžitě reagovat a věřte, že tohle se stává jen velmi zřídka...to zřídka nastalo právě v tuto chvíli. První se vzpamatovala dcera a jako správná matka zaujala postoj bojovnice, tedy ten, že její postoj vzdálenosti 20 cm chodidel od sebe se změnil na postoj snad 50ti centimetrový s nahrbením se jako sumista, obličej ve vteřině zbrunátněl, tak jakákoli ranní tvářenka mohla jen zahanbeně zírat a z jemných úst mladé dámy a notně nasrané matky vyšel výstřel: "Ne? Tak nebude žádný kšeft!" ( ne že bychom jim tam nějaký extra chtěly udělat) Směrem ke mě, která jsem se začínala probírat ze šoku zavelela..."jdeme" a čapla kočárek se shrbenými zády tak razantně, že jsem za ním z těch schodů jen vlála a dokonce i ta zmije na zádech neměla čas se smýknout. Co s těmi osiřelými mincemi v peněžence? Posloužily jako poplatek za prostředek k uklidnění nervů....prožraly jsme je.

P.S. Není nad sekáče pro novorozence a kojence, kde mají maminky plné ruce dětí a k hrabání se ve věcech už není čím, to musí mít ale výdělky a prodavačky jistě nestíhají markovat a doplňovat zboží....ale jako vyhazovačka by se ta dnešní osvědčila.....nazvaly jsme ji po odchodu hezky...hezky sprostě

Dnes u nás proběhl výměnný tábor. Včera Růženka se psem ke mě na noc, dnes já...baba Jaga ....k nim.
Po pravidelné hygieně, rozestlání si, rozložení pc a obložení stolu zobáním...nemylte se, zrní to nebylo, ikdyž drobků hafo...a následným lupnutím plechu na víčku piva, luplo i v bytě....zčernala televize, zčernal pc a dokonce zčernala i lednice. Vše ostatní v plném provozu. Vyhrnula jsem si rukávy, posunula brýle ze špičky nosu ke kořenu a neohroženě zkontrolovala pojistky..ok...hlavní jistič..ok. Ikdyž jsem v elektrice relativně zdatná, pokorně jsem byla požádat souseda o radu, žádala jsem neohrabaně, protože jsem si neodpustila větu, že pomoc muže vyhledávám jen v krajních situacích, čímž jsem jej zrovna nepovzbudila k radostné pomoci, ale šel. Zásuvky kaput, krom jedné.....bytem dcery se plazí mega prodlužovačka, která je nakrmená jen těmi nejpotřebnějšími zástrčkami....můj pc a lednice. Pc proto, abych se pokochala Vašimi dnešními příspěvky a lednice, aby ta drahocenná hrstka jídla nebyla do rána jako bláto, olezlá mechem.a odéru nevábného.

P.S. Co si o nás asi soused myslel ani nedomýšlím....pes vrčel a očuchával sousedovy partie vždy, když soused poklekl, Neli se vlnila jakoby přišel vrstevník,malý jako správný chlap do toho začal brebentit a my s dcerou stály v nočním úboru, bez podprdy, s pivem na stole a já navíc s trikem, na kterém je kráva.....ale už Vás vidím a všechny Vaše dnešní příspěvky taky. Jenže po dnešním šicím dni mi padá hlava, takže dopiju pivo, slupnu opadané drobky z křupek a uděláme si s Kačkou černou hodinku za zavřenými víčky. Dobrou noc, klidné sny bez elektrických krachů a výbojů a zítra zase ahoj.

Dnes mám doma šípkovou Růženku......což o to, to by mi nepřišlo divné, ale zároveň s ní přišel i pes Baskervilský. Dnes se totiž Neli rozhodla, že bez Arnošta ke mě spát nejde, protože...podívej babi, jak on smutně kouká.....ano, koukal, protože věděl, že jakmile se dostane na moji adresu, sežere nekontrolovatelně celý pytlík piškotů a ještě mu Neli tajně šoupne pod stolem kus chleba se sýrem, kdy on s díky odmítne i nabízenou mrkev , kterou tedy Neli skřápe jako králík, aby mi s posledním soustem zapomněla říct dobrou noc.....odpadla. Odpadl i Arnošt, protože věděl, že pod stůl už nic neodpadne....odpadávám i já a pokud mi Růženka ponechá aspoň kousek z mé docela velké postele....leží tu jako Ježíš, samá ruka, samá noha....pak se ráno vzbudím v plné síle a s těšením se na další den.

P.S. Super, Arnošt nejen smutně koukal, ale zřejmě ho tlačil i koberec s vysokým chlupem, proto se uložil na zbytek postele....a mi zbyl koberec s vysokým chlupem a s chlupem od Arnošta.....a piškoty došly.

Dobrou noc všem v postelích s prachovýma peřinama....a bezbolestnou noc všem lidským Arnoštům jako jsem já

Proč ne...dobře mi tak.
Sedím si u mašiny, tvořím, televize hraje a ve zprávách o počasí paní hlásí upozornění, že příjde vichřice...u nás tedy dnes fičí i tak statečně, proto jsem podlehla touze vyprat koberečky a pověsit je ven na okno....na předpověď jsem směrem k tv vyslala jen drzou odpověď.." jo, ok, došiju a posbírám ty koberce". Mám došito a jdu sbírat...není co, koberec leží vypleštěný pod okny domu, tak mi nezbývá než seběhnout a vynadat mu, že je emigrant.
Můj vypraný a aviváží napuštěný koberec čeká před domem a čeká mě i překvapení....jedno velké psí hovno si na něm panáčkuje a škodolibě sleduje, co s ním udělám.....dilema. Vyhodit koberec i s nadílkou nebo se přemoci a bonus s díky odmítnout, avšak koberci poskytnout amnestií a povolit vstup do bytu.
Amnestie udělena, nadílka odložena do psího kontejneru a já jdu tedy koberec očistit s gumovýma rukavicema, preventivně bude přes noc potápěčem v dezinfekci a zítra podroben koupeli ve dvojité dávce prášku.....a to jsem si myslela, jak hezky nám to jarní sušení prádla venku začíná.....odcházím čistit, trénovat zadržení dechu a směrem k televizi vysílám omluvný signál za mou drzou odpověď na dobře míněnou radu...dobrou noc

Hezké pondělí, děvčata.....říká se, že pondělí je začátkem nového...nového týdne, nových pracovních povinností, nových startů..... a já měla dnes start raketový.
Proč?
Procházíte spolu se mnou mnohými životními epizodami a situacemi, držíte mě obrazně za ruku a někdy i krásně poplácáte po zádech....
Dnes ráno mi zadrnčel telefon a na druhé straně přišla dlouho očekávána zpráva: " mami, praskla mi voda"
Ačkoli jsem měla vše předem jasně rozplánováno, co a jak dělat v této chvíli, vše nakonec ...asi proto, že jsem Mutinka a nikdy nejde nic lehce...dopadlo zcela jinak.
Kleklo auto, já klekla taky a prosila jej, aby neblblo a nedělalo kanadské žertíky, byla to hold Kopřivnická skutečnost a do žertu bylo daleko, Neli měla být umístěna k tatínkovi, tatínek ale právě prodělává lékařské ošetření,.ale přece jen svitla naděje tím, že dojel náhodně syn, takže mu byla Neli vsoukáná do auta mezi zbytek trpaslíků, povolán děda jako sanitář současného stavu věci, kdy na sedačku auta v obavě, že by dcera rodila za jízdy, rozprostřel deku.Do porodnice jsme vlezly únikovým vchodem, čímž jsme překonaly sestřiččinu představu o tom, že nelze oddělení navštívit jinak, než přes bzučák u dveří...dveře pro únik se díky nám změnily na vnik.
Dceru si odvedly sestřičky ke kontrole a několikerým otázkám, které už tisíckrát zodpověděla...já ponechána v čekárně.
Prochodila jsem tam stezku na linoleu, za kterou by se nemusela stydět žádná turistická organizace, v přistavěném automatu jsem vyzkoušela všechny typy kávy, čímž jsem si tedy přivodila nekončící říhání, místo ledvinových kamínků se mi nastěhoval šutr do žaludku a močový měchýř zaznamenal frekvenci, o které do té doby neměl ani tušení....do toho mi sdělil syn, že děvčata-vnučky si ihned po příchodu k nim začala hrát na prasklou plodovou vodu a střídavě se odvážejí do porodnice a je jen otázkou času, kdy se ke hře přidá i Damík-vnuk.
Tohle jsem Vám chtěla sdělit, abych si zkrátila dobu čekání, kdy se mi znovu na telefonu objeví věta: "mami, už".....prozatím sedím u rodičů a čekám, odmítám oběd, protože ne, že bych snad neměla hlad, ale protože moje milovaná maminka zrovna v dnešní den připravila čočku a uznejte, jak by to asi mohlo dopadnout, kdybych pak ve své přítomnosti u porodu a snaze dceři dělat předskokana v tlačení" porodila" čočkové semínko?......
Zmítá mnou několik pocitů....strach jako máma o dceru, radost jako čtyřnásobná babička, zvědavost, jak to plémě bude vypadat, netrpělivost, kdy se ten telefon rozezní a on zní, ale jen aby mi t-mobile poslalo vyúčtování, Avon nabídl neodolatelnou sadu a nějaká dáma na druhém konci mi sdělila, že jsem byla vybrána z davu na přípravek na klouby.....tak a teď si říkám, jak vyvenčit Arnošta, dceřina psa, který zůstal doma bezprizorní a zaboha není schopen se naučit sednout na záchod a spláchnout.

Jak dodat dítěti na důležitosti a pocitu samostatnosti?

Existuje mnoho způsobů.....samo si utře zadek ( tam je ta samostatnost tak vehementní, že končí osprchováním děcka, prádlem točícím se v bubnu pračky, prázdnou roličkou toaletního papíru a "vůní" po celém bytě), samo si namaže chleba ( ten většinou končí namazanou stranou na koberci v obýváku, návštěvou lékaře, který musí zašít stopu po noži ), nebo třeba ten, kdy pošlete dítě poprvé samo vyvenčit psa....a to je případ moji Neli.

Jelikož mám dceru, která vypadá díky osmiměsíčnímu těhotenství jako sněhová koule, dobře vykynutý koblih či jako horkovzdušný balón, rozhodla se, že nastal čas, kdy je třeba dítěti nastolit úkoly, které ji ulehčí v momentě, kdy se vyklube junior, život.

Neli byla samozřejmě poctěna tímto úkolem, takže nebylo nutné ji tisíckrát opakovat, že si opravdu musí vzít bundu, že čepice je nutná stejně jako boty....jo, chytrolín si vzala kroksy.

Psovi nasadila obojek, zapla vodítko a vyzbrojena pokyny dcery o tom, že v žádném případě psa nepouštět, obejít chodník podél domu a nechat si otevřené vchodové dveře, vyrazila.

Já i dcera jsme byly nalepeny na skle umytého okna a sledovaly děj.

Nejdříve z domu vyrazil hafan a za ním vlálo děcko.....a vchodové dveře se zavřely.

Cesta podél domu musela být psovi vysvětlena přetahováním se, kdy už už to vypadalo, že pes svůj názor prosadí, ale Neli nasadila páku a psovi domluvila několikerým škubnutím vodítka a řevem" jsem ti snad řekla, že jdeme tudy"....my s dcerou čistily zadýchané okno a řehtaly se spolu s dojetím, jak nám to dítě roste. Po několika metrech pes zavětřil a namířil si to ke zbytkům, ležícím v trávě..." fuj, ty prase, nejez to, zase budeš grcat"...ječí malé roztomilé děvčátko....po pozdějším zjištění vyplavalo na povrch, že grcat bude z vygrcaného, takže to, že je prase, Neli odhadla naprosto přesně. Pes byl násilím odvlečen k pokračování venčení, kdy Neli poslušně obešla podél domu, aby se ji pes ztratil v houští. Tentokrát nepomohlo škubání vodítkem, ani pokyny ve smyslu:" Arine, dělej, vylez, pocem, k noze"....nakonec zkončila i Neli v houští. Jenže co tam tak dlouho dělá? Už máme s dcerou otlaky na čelech a sklo se pomalu tvaruje do podoby našich obličejů , když v tom z houští leze pes a za ním dítě s pytlíkem v ruce a ulicí se nese: " Mamí, mamí, Arin sral, ale já jsem to hovno sebrala"....a v ruce sáček s notnou dávkou "hovna".....jak to dítě umí být roztomilé, jen ten slovník, ten tu rozromilost nějak potírá.

Dcera už to nevydrží za sklem a taky bylo nutné zastavit ten ječák dole, rozdává další pokyny....neřvi, sáček odnes do popelnice a pojď domů....jenže dveře se přece zavřely, tak musí jít maminka udělat vrátnou, za oknem zůstávám sama.

A to je pohled....Neli štráduje se sáčkem hrdě k popelnici, psa na vodítku....a v tom kočka.

Pes zabral, Neli sebou plácla , kroksy se smekly z nohou a hovna letěla ze sáčku obloukem těsně před dítě....a já řvu smíchy, protože dcera tahá psa, sbírá dítě, sbírá hovna a vchodové dveře se zavřely.....kdo jim asi půjde otevřít?

P.S. Ne každý je takový poctivý sběratel exkrementů jako Neli, protože ona při pádu psa sice nepustila, ale při jízde po kolenou , tažena vlastním psem, sesbírala na kalhoty hovno jiného psa....

P.S. Nějak mi uniká pointa toho, že by tímto dceři ulehčila život...pes grcal, pračka prala a vchodové dveře se zavíraly i večer, kdy dcera měla plné ruce tašek

Stává se Vám to taky?

Včera mi v práci na noční směně utekly myšlenky za hranice fantazie....to není nic těžkého, když děláte práci, která vyžaduje stereotyp a nemá potřebu zaměstnat Váš mozek, protože netuší, že by jste zvládla obojí.

Fantazie je země, do které k jejímu vstupu nepotřebujete pas...ten stejně většinou ztratíme v průběhu těhotenství...nepotřebujete ani vízum či doložku....stačí, že u nás musíme dokládat pořád něco...potřebujete jen snít. A já snila, přemýšlela a fantazírovala.

Co bylo přede mnou a co bude po mě? Proč si nepamatuji nic před mým křikem na tomto světě, co bude, až zakřičím naposled ? A čím bych vlastně chtěla být v příštím životě?

Napadla mě květina, přináší radost, je dárkem, voní ,ale i ta uvadne a její život je jepičí, zvíře je lapeno a sežráno...tady je to super, taky bych byla ráda, kdyby mě někdo "žral"....nakonec jsem i tuto ideu zavrhla, co takhle kámen? Ten je tady dlouho, je pevný, odolný, potřebný...ale měla bych srdce z kamene, zatímco to moje je z bláta a dojímá se i nad reklamou na paštiku. Budu plastem, o tom je známo, že jeho rozklad je spočítán na desítky ba i stovky let, jenže brojí proti němu celý svět a to tedy není nic pro mě....chtěla bych být sluncem, hřeje, svítí...jenže při své intenzitě žití bych někoho spálila. Co takhle měsíc?...ten milují noční živli, volají na něj, za úplňku se dějí čarovné věci, měsíční svit dodává noci na kráse a bezpečí, lidé jej touží poznat a podnikají za ním nebeské výpravy...jo, ale Gagarin se z něj nevrátil....nechci být odnoží Měsíce a stát se měsíčkem a už vůbec ne měsíčkama...malé slečny by s mou první návštěvou propadaly do depresí "plného spodního prádla", ženy by mě nenáviděly za mou návštěvu v době odjezdu na drahou zahraniční dovolenou a muži, ti by mě ve středu nenáviděli, ale na druhou stranu milovali, kdybych se po zpožděném nástupu přece jen objevila, zvláště, pokud by jim u nohavic visely tři malí ufňukánci. Ruce mi automaticky pracují a z hlavy se mi začíná kouřit a trochu nastupuje nervozita toho, že nejsem schopna se rozhodnout, čím chci být....tedy pokud nějaké příště existuje.

Jenže já vím, čím bych chtěla být. Chci být živou vzpomínkou pro své děti, pro svá vnoučata a pokud budu častěji chroupat mrkev , pít syrovátku, dle Tyrše cvičit a otužovat se, pak bych mohla být živou vzpomínkou i pro svá pravnoučata....dál to nevidím, protože nejsem kámen, plast, Měsíc ani Slunce....jsem neobyčejně obyčejná ženská s touhou chovat se jako kvočna.

Prozatím jen kdákám, kuřata už vyvedla další kuřata.....a pokud by mě chtěl někdo " žrát", pak doporučuji úpravu papiňákem, jinak si na mě vylámete zuby.

P.S. Nevím, čím zaměstnám svůj mozek v práci dnes, ale myslím, že fantazie má neomezené hranice.....nevíte někdo, proč jsou černoši černí, když Adam i Eva byli bílí? Proč je noc černá....v životě přece není nic černo-bílé

P.S.1. První setkání s fantazii mé dcery bylo , když jsem musela skutečně uvařit kafe pro její virtuální přátelé....poslední z nich dostal kafe od Žida a byl klid

No a já je mám. Jenže nebylo tomu tak vždy a cesta k nim vedla přes různá úskalí, bylo třeba kliček a trochu toho ženského šarmu...ten jsem teda tímto vyčerpala, protože "kluci" byli nenasytní.

Moji kamarádi, "kluci", jsou senioři, super senioři a doufám, že žádného z nich neurazím, když řeknu, že nejeden z nich má přetočeným tachometrem, ale všichni děláme, že o tom nevíme.

Celé naše přátelství začalo nevinně...jak taky jinak. Neli, která oplývá hyperaktivitou, já bych tedy řekla že hyper hyperaktivitou, dostala jednoho dne hračky na písek, ale zkuste najít na sídlišti pískoviště, které není TOI TOI-kou pro potulné kočky a nezřídka i pro znaveného pocestného, hledajícího cestu k domovu, kterou mu komplikuje neodhadnutá dávka alkoholu, tlačící...na mozek ne, ten nechal doma, ale na močový měchýř. No a my našly jedno takové...s malou hrstkou písku, který kočkám nestál za to, aby do něj "nakakaly"....zkrátka nasraly. A tím se tohle malé štěstí stalo našim útočištěm takřka každou volnou chvíli....jaro, léto, podzim.....a přišla jednou zima. Pískoviště ztuhlo a stejně tak i my tuhly zimou, jen Neli vesele kutala zmrzlý písek a dcera kutala Neli zmrzlý snopel od nosu. A dost...jdeme dovnitř na čaj. A s rumem.

Jenže to se lehce řekne, hůř dělá. Nejdříve se musíte probojovat kouřovou zdí k pultu, za ním najít servírku....dnes už mohu familiérně napsat Radku, přeřvat kluky tak, aby Radka zaregistrovala nejen Vás, ale i Vaši objednávku, pak zasednout, ale pozor, ne každá židle je volná, ikdyž není obsazená....tady platí zasedací pořádek......to vše za tlemení mužského osazenstva, které najednou ztichne.....a do toho se ozve mužský hlas " teda já mám rád ženské, co mají kozy"....zbystřím, protože v tom případě jsem na nesprávném místě. Otočím se po hlasu, vypnu hruď jak nejvíc dokážu a očima se střetnu s " kozím dědkem" Jardou....."vole, neřvi, ona za to nemůže"...brání mě McEnroe Jirka...Mireček se raději skloní pod stůl a drbe spícího Endyho, který se lekne a začne štěkat......"ty tu máš psa?", diví se Pažout Radek a korunu tomu dodá pán Žáček, který se probere a s otázkou..."kdo dal gól ", způsobí osazenstvu záchvat smíchu....posaďte se k nám holky...a už jsme domácí.

Tím jsme se staly členkami debatního kroužku na jakékoli téma, takže dnes už vím, které lepidlo nejlépe drží protézu....stále vede Korega a demonstraci jejího účinku nám předvedl kamarád super senior tím, že si rval protézu z pusy tak vehementně, že si vyrval kousek patra, jelikož korega nehodlala pustit. Po zbytek večera pil krvavé pivo, dezinfikoval ránu vodkou a na oříšky, které nám Radka přinesla na stůl, se mohl jen dívat a nechat si o jejich chuti vyprávět. Ti šťastnější, kteří Koregu nedemonstrovali, ti si jen pomlaskávali.

Taky mě nezaskočí prostata....jak mi kluci sdělili, stačí si dát pozor při dosedání na židli a více roztáhnout nohy, k posteli kýbl, pokud nechci za noc ujít Jizerskou padesátku...A jak poznám, že ji někdo má? Když při dosednutí výskne, má ji. Tohle mi kluci nedemonstrovali, všichni se jali mě ujišťovat, že to mají z doslechu....koukla jsem pod stůl a nechápu, proč měli kolena na metr od sebe.

Ani otázka sexu v pokročilém věku není problémem.....vše je na ženě....srabi.

Nejvděčnější téma byly ovšem nemoce....tady se kluci trumfovali. Žlučník, žaludek, játra ( se divím, že ta játra nebyla u všech podrobena lékařskému zákroku), šedý zákal, zelený zákal, náhradní kloub, ostruhy na patách, naslouchátko......a pak se postavil McEnroe Jirka a povídá: " ale americké srdce nemáte"......proč taky, když jsme češi? A já mám....a už letí mikina od samotného tenisty McEnroe dolů....on totiž Jirka má dceru, která pro tohoto tenistu pracuje, takže Jirka nás zásobuje nejen historkama z tenisového života, ale taky mají všichni psi z naši party tenisáky slavného tenisty.....stejně je vždy rozkoušou nebo ztratí, nevděčníci, neznají cenu slávy a věhlasu jména, takže Jirka nosí stále nové a očekává, že psům domluvíme a poučíme je. Ale k tomu srdci....takže Jirka se nám obnažil a s veledůležitým výrazem obcházel každého jednoho u stolu, kdy mu vždy sevřel do obou ruk hlavu a přiložil si ji k hrudi, očekávajíc naše reakce.....pokud možno i ovace, nadšení, údiv a možná i závist. Takto jsem přišla na řadu i já a mohu říct, že jsem hořela netrpělivostí, kdy to americké srdce uslyším, protože ovace byly řádné. Jirka mi sevřel dlaněmi hlavu i se zlomenýma ušima a nekompromisně si ji přiložil k prsům, do prostoru zavelel TICHO, to bylo na místě, protože přes ty zlomené uši jsem doteď slyšela jen tlukot vlastního srdce....a pak to přišlo. Všem nám dělá srdce bum bum bum...jen Jirkovi dělá TIK TAK TIK TAK.......zůstala jsem v němém úžasu, čímž jsem Jirku dostala do nirvány, ze které ho vyvedl Radek...Pažout.....ty vole, počkáme ještě pár minut, třeba nám i zakukáš. A bylo po exkurzi amerického srdce. Jirka shrábl mikinu, kopl do sebe vodku a třískl dveřmi.

Škoda, do kukačky chyběla jen minuta....tak jsme si s klukama na Jirkovu počest v celou zakukali.

Já mám ty moje dědky fakt ráda, seženou cokoli, co potřebuji, poradí, zašpásuji....chudáci většinou už jen slovně, ačkoli jsou zdraví jako řípa ( prolezlá sem tam červíkem), dokonce už mi drží židli, takže možná příjde doba, kdy i moje neobsazená židle bude "obsazená".....ale přesto je jedna chvíle, kdy jim absolutně nerozumím a ani oni neočekávají moji sdílnost....fotbal. Jakmile začnou lítat slova jako ofsajd, volný kop, trestný kop, lajna.....nechytám se. Ale jakmile se ozve věta, že rozhodčí je vůl, jsem přizvána k odsouhlášení....prozatím jsem nenašla odvahu se jich zeptat, komu mám fandit....stejně by mi řekli našim...ale copak vím, jestli spartě, slávii či bohemce?...té teda fandím, ale jen pokud z ní letí korková zátka.

P.S. Když se mě poprvé Radka zeptala: " deset nebo dvanáct?"....zděsila jsem se a odpověděla: "kdepak, jen jedno"..... no nejsem já jako ten rozhodčí?

P.S.1. Nebojím se stáří, nebojím se prostaty.....bojím se jen toho, že až jednou přetočí tachometr i mi, tak už tady "kluci" nebudou a kdo ví, zda se v mládeži z dnešní doby najdou kamarádi pro senior senior babku?

P.S. 2. Jo a "kluci" milují pořad Herbář.....počítají, kolikrát se herečky převlíknou, kritizují recepty....no nejsou skvělí?

Můj kreativní duch mě dostal do situace, že domácnot velikosti 1+1 praská ve švech pod neutuchající touhou přetvořit vše, co najdu.

A že jsem sběratel. Vše začalo před dávnými časy obhlídkou zákoutí bytu.....tu odložena polička, tu kousek látky, támhle sympatická sklenička.....jednoho dne už nebylo doma co přeměňovat a tak započala mise úklidu ulic. Nikdy bych nevěřila, že bude můj svižný krok v blízkosti popelnic a velkoobjemových van tak ztrácet na rychlosti a měnit se na šouravou chůzi, kdy oči teleskopicky vylézají z hlavy a dokážou pojmout zorný úhel periskopu. Ale i tohle přineslo svoje ovoce....dnes už si v kalendáři zaškrkávám datum přistavení těchto van a spolu s menšinou čekám, hlídám a odhlížím každý kousek, který neznalí možné přeměny na originál, vyhazují s odporem do kontejneru.....a já s radostí z něj tahám. Tedy pokud mi mešina dovolí...ale už jsme kamarádi a oni vědí, že mě moderna nebere, tak mi nechávají "šunty"

Dnes jsem zatoužila vyrobit si další...asi milióntou skleničku, jenže nastal problém. Nejsem totiž pijan, takže jediný alkohol, který mou domácností projde, je plasťák....vím, mnozí si odfrknou, že je to brak, že to vedle piva ani neleželo, ale mi to k veselosti stačí.K veselosti ano, k přetvoření ne. Domácnost byla prostá i jakékoli zavařovačky, protože jsem byla nucena vrátit všechny mamince, pokud jsem nechtěla riskovat, že budu připravena o dodávku skvělé krmě, kterou mi maminka po zkušenosti, že butylky zásadně nevracím, posílá v zavařovačkách. Co teď?

Beru Neli...jako zástěrku...a vydávám se k tříděnému odpadu s předsevzetím, že bez sklenky neodejdu. Ale asi jsem zvolila špatné datum, protože konťák je téměř prázdný, jen na dně trocha toho skla...jenže pozor.....mezi tuctovkama se vyjímá jedna baculatá kráska a moje touha ji vlastnit roste. Nakláním se, ale musela bych mít ruce jako Saxána, abych na ni dosáhla...nedosáhnu. Mám nápad. Skláním se k Neli a pěkně pohádkově ji vysvětluji, že úplně na dně leží kouzelná sklenička, kterou když vylovíme, tak budeme naprosto šťastné...hltá každé moje slovo, kývá hlavičkou, ale jen do doby, než ji řeknu, že ji chytím za nožičky a nasoukám ji do konťáku a ona mi ji podá...stávkuje, nechápe moji prosbu a vzdoruje. Nečekám, lapnu ji za kotníky a soukám do popelnice. Neli visí za nožky a řve jako blázen, ruce roztažené a zaklestěné o okraje jako špejle v jelitě, v obličeji stejně tak rudá, slzy se kutálejí po obličeii.....jsem neoblomná a pokouším se odolat jejímu vzdoru a soukám ji hlouběji do popelnice...přece tam tu krásku nenechám....a tím teď nemyslím Neli...nepovedlo se. Kolemjdoucí pohoršeně, ba přímo nenávistně hledí na mé počínání a hrozí nebezpečí, že přijedou "pomáhat a chránit", takže nezbývá, než Neli vytáhnout.

Jak to dopadlo? Do konťáku jsem se nakonec musela nahnout já, Neli mě držela za kotníky a bujaře povzbuzovala, abych sklouzla ještě níž, že přece tu pohádkově kouzelnou sklenku potřebujeme, abychom byly šťastné....máme ji a víte co? Jsme šťastné.

Vím, že by babičky měly vnoučata houpat na klíně, číst jim pohádky a k tomu jim do pusinek soukat domácí cukrkandle, vískat je ve vlasech a povídat jim, jak to bylo za starých časů.

Jsem moderní babička...vnučku strkám do kontejneru, čtu ji svoje příběhy, do pusy ji strkám nakradená jablka a z vlasu ji vybírám seno, protože je přece tak krásné, zkusit si, jak za starých časů spaly děti na slamníkách....pro mě je odměnou, když pak má kopřivky z nezralých jablek, poškrábaná líčka od sena a její věta....babi, budeme tohle dělat i zítra?

P.S. Jak tak přemýšlím, dnes mi Neli neřekla...babi, budeme to dělat i zítra?....že by bylo něco špatně?

P.S.1.Stále sháním sklenku, nejlépe 5 ti litrovou.....jeden kontejner na bílé sklo je ještě přes ulici, možná zítra Neli vezmu zase s sebou, někdo mě musí držet za kotníky

Jsem ostuda a měla bych se stydět.....proč?

Protože je to takřka měsíc a já nenapsala ani řádek, ačkoli chutí by bylo plno, jen chyběly síly. Ty chybí i teď, ale kdybych dovolila únavě dát mi k.o., znamenalo by to přiznat si, že jsem jako to růžové stvoření, které končí na rožni a ryje rypákem v zemi.....a tak daleko ještě nejsem.

Do zaběhnutého poklidného života plného tvoření,kdy doma hrčel jen šicí stroj nebo smrděla barva při přetváření starého na nové nebo naopak.....to chápejte tak, že někde seženete hodně starý kousek nábytku, přetřete jej a už při kleku na zemi a s rukama od barvy plánujete,kde skvos bude stát a jak na něj bude dopadat denní světlo, které mu dodá exkluzivitu dokonalého kousku, ačkoli ten nábytek smrdí jako bolavá noha..... mi do života vstoupilo několik nových situací, se kterými bylo třeba se poprat. Jsem rváč a peru se. Jednou ze zásadním změn byla nabídka zaměstnání.

Tohle se neodmítá, zvláště, pokud hledáte déle, než je zdrávo a než jste schopni zvládnout, ikdyž rohlík s paštikou chutná skvěle,ale jen po dobu několika dní a pak se mění na pomeje.

Tak nastal okamžik, kdy se z nezaměstnané stala zaměstnaná.....a nejen to, ale taky uštvaná, spocená a vystresovaná. Naštěstí mi není dvacet,abych se hroutila pod povinnostma a potřebama zaměstnavatele.....bohužel mi není dvacet, abych hodila hustým páčem ( s příčeskem), umělýma řasama způsobila průvan v tupé nadřízených, umělým poprsím prorazila koridor utlemených pubescentů a zamzrnutých seniorů, abych je nakonec umělýma nehtama poškrábala za ušima a tím si získala místečko zahrnující osum pracovních hodin strávených na polstrované židli, s ventilátorem tak,aby mi hříva vlála a jemný vánek způsoboval husí kůži na partiích čítajících zásah plastického chirurga.....tady není ani nutný vstupní test zahrnující otázky typu " jste na něco alergická či Vám činí problém obsluha pc"?

Nastoupila jsem do fabriky.....já mám pocit, že do maratonu obsahujícího zdolávání všech možných překážek....třeba to, že je to maraton ve sprintu...dosud neobjevena disciplína olympijských her.

První dny jsem si lebedila, nabyla dojmu, že tohle bude sranda, to dám s přehledem. Dala, ale jen první dva dny, pak nastal víkend,já odpočívala u tvoření drobností do bytu a pro mé drahé kamarádky.....radost a síla ze mě tryskala. Pak nastalo pondělí, v práci odpadla jedna kolegyně a jelikož by se automobilový průmysl mohl dostat do mrtvice,kdyyby se nevyrobilo tolik, kolik stejně nemohou spotřebovat, byla jsem postavena k mašině s větou....A JEDEME. Nebyl problém.....první dvě hodiny.

Pak problém nastal.....pot se ze mě řinul, nechybělo málo a řinuly se i slzy a krev z nohou, které mi drásaly pracovní boty, opatřeny z bezpečnostních důvodů ocelovou špičkou....báječný vynález pro ohoblování zbytků nehtů a skvělý nápad pro náběh na plíseň. Nesměle jsem pokukovala po kolegyních, které si mezi práci stihly odskočit na wc a cestou prohodit pár vět mezi sebou.Taky jsem prohodila pár vět, ale sama pro sebe a jejich publikování by nebylo hodné nikoho ze čtenářů.....kde dělám chybu?

Ono nešlo jen o to, stihnout šibeniční hodinovou normu, kterou se mi nedařilo splnit již v první hodině,kdy jsem byla plná síly....co teprve poslední hodinu, kdy už pravá ruka nevěděla,co dělá levá a při dotazu, jak mi to jde, jsem měla pohled serióvého vraha. Šlo i o to,že jakmile mi došel materiál k výrobě,bylo třeba místo u mašiny opustit a materiál si doplnit. Řeknete si, v čem je problém? V tom, že musíte běžet....v mém případě sprintovat s odřenýma nohama a staženým svěračem,který se snaží močový měchýř ukecat, aby vydržel do přestávky, mastnýma rukavicema nabrat materiál k doplnění a přenést jej k mašině tak, aby neupadl na zem a tím neputoval do červené bedny a Vy neriskovaly litánie seřizovače.....hold nepovedlo se a mi jeden kus upadl. V hale je sice hluk, ale já měla pocit, že když ten kousek cinkl o zem, zaznělo to jako rána z děla. Já měla pohled raněného

Nevím, čím to je, možná sledem událostí posledních dní, možná starostmi běžného života...jen se mi, prosím, nesnažte namluvit, že věkem.... ale ráno jsem otevřela víka nad svýma modrýma duhovkama a spánek tím pádem, nebo možná mým pohledem, vzal do zaječích. Na hodinách na mě civí ošklivých sedum hodin....bože, to bude dlouhý den. Co s ním? Ještě jsem v duchu ani nedokončila myšlenku a už mě napadla druhá...půjdu do lesa, zrelaxuji, vyčistím si hlavu a jak jsem později zjistila, tak nejen hlavu.

Postrašena sdělením jedné holčiny, že ji návštěva lesa vynesla téměř více klíšťat, jak hřibů, činím opatření....tepláky do ponožek, nohy do gumáků,tílko do kalhotek, triko do tepláků,šusťákovou bundu, aby ty krvežíznivé potvory klouzaly, na hlavu šiltovku, batoh s kudlou a taškama na záda...pro jistotu dvě, tady si teda fandím....bože, já mám šlehu. Proč jsem nepoužila repelent? Protože nesnáším to jeho lepení... být to švarný jinoch nebo peníze...a to teda papírové, tak se nebráním.....a jedu. Jedu mlhou a zvažuji, zda dělám dobře, takové počasí a můj chabý orientační smysl nejsou zrovna nejlepší devizy pro sólo pobyt v lese. Sólo se nekoná, na lesní cestě už jedno auto stojí, což mě uklidňuje, protože kdybych se ztratila, je tu jistá, byť malá naděje, že se dovolám pomoci....a při pohledu na můj celkový dojem, díky kterému by mě módní policie rozcupovala, je i mnohem větší naděje, že mě nikdo zachraňovat nebude chtít.

Natěšena vytahuji tašku a kudlu a vcházím do lesa....a ehjle, hříbek...a druhý...co krok, to hříbek, co hříbek, to zohnutí...po deseti minutách a ujití několika stovek metrů mám pocit, že jsem udělala víc zhybů než atlet na rozvičce....soudě podle bolesti břicha. V tom něco zabručí, kontrolou okolí zjišťuji, že medvěd to není....je to moje břicho...a není to hlad, je to něco horšího. Sama sebe přesvědčuji, že to nemůže být to, co si myslím.... a opodál hříbek, chvátám pro něj s medvědem v břiše, zohýbám se a .....medvěd si asi pozval kamaráda, bolest se stupňuje a mám pocit, že mi v břiše tančí kobry, kterým medvědi bručí do rytmu. Stahuji půlky, mžourám očima a šouravým krokem pokračuji v hledání....a že těch hříbků dneska je, škodolibci přízemní...a já nenasyta se zohýbám a je to tady....medvědi vpuštěni do arény a kobry tančí čardáš.....Jestli jsem si ze začátku přála, aby byl les plný lidí, kteří mě v případě mého ztracení vyvedou z lesa a nasměrují k domovu, tak tento pocit vystřídal strach, aby tady tudy nikdo v nejbližších minutách...přehodnocuji dle tlaku posunuvšího se z břicha podstatně níže, na nejbližší sekundy...nešel. Nebyl čas hledat uložiště obsahu, bylo nutné stihnout v rekorním čase sundat vše a uvolnit tak cestu kobrám.....když si to tak přehrávám v mysli, tak klíšťata neměla šanci se mi dostat na kůži, já byla zabalena jako cibule, takže jsem sama sobě musela vynadat a hecovat se k rychlejšímu konání...vše dole, dřep...ta úleva, ta rychlost, ta radost.....a jediná šance pro klíšťata k zakousnutí. A já si nestihla ani všimnout, zda mě nikdo nevidí. A nastává problém...nemám kabelku, jejiž obsahem je nejen jelenní lůj, pilník na nehty, žvýkačky a Neli několikrát ocumlaný bonbón, který vždy vrátí do papírku s větou...na příště...a kapesníčky. Mám batoh, do kterého jsem ráno hodila jen peněženku, kudlu, dvě tašky a telefon....drobnýma se neutřu, kudlu nepotřebuji, není co odřezávat a telefonem si volat o toaletní papír a vysvětlovat s holým zadkem v podřepu, na kterém že to místě v lese se nacházím, když to sama nevím, to by byla zoufalá snaha. Jenže, co teď. Můj pohled na obsah batohu spočnul na krásné sytě fialové tašce s ostružinou...stává se záchranářem....řeknu Vám, utřít si prdel šustákem, to chce vyšší dívčí.... Nasbírala jsem klestí a důkazní materiál pod něj uschovala......ještě po ujití několika metrů jsem při ohlédnutí viděla, jak fialová barva statečně bojuje o svoje místo na slunci. A hele, hříbek a druhý....s jakou lehkostí se zohýbám a sbírám a plním tu jednu jedinou tašku a to vše s myšlenkou, že moje ostružina se dnes postarala o mou záchranu......jen doufám, že někdo v lese, pokud ji zahledne pod roštím, nebude v naději, že našel poklad, mít tohu ji z roští vydolovat......pak by teprve našel poklad.

P.S. Až půjdete do lesa na ostružiny, myslete na to, že není ostružina jako ostružina....

P.S.1. Proč jsem si neutrhla větvičku s beruškou?....protože na to za prvé nebyl čas a za druhé, větve byly tak vysoko, že jsem na ně nedosáhla.....zřejmě tudy už prošlo více houbařů s medvědama a kobrama v břiše

P.S. 2. Vím, že tohle téma není nijak inteligentní...ale kdo z nás, kdo se málem posral, myslel na nějakou inteligenci

Zápis do školky, zápis do školy, přihláška na střední školu, maturita a přihláška na vyšší studium....tohle všechno jsem zvládla, tak proč bych dnes nezvládla výběrové řízení na pracovní místo?.....protože od všech těchto zkoušek už uběhlo tolik let, že si někdy musím na kalkulačce spočítat, zda mi prodavačka vrátila zpět tolik, kolik měla.....nejlépe víc.

V devět hodin ráno jsem se s nadhledem sobě vlastním, stejně tak jako s trémou sobě vlastní, přiřítila na výběrové řízení....jsem poslední, tedy šestá z celkového počtu....čtyři muži, dvě ženy, z toho jedna slovenka a já to nejsem.

Jsme vyzváni vstoupit a zaujmout místa u stolu....těžká volba, protože nedokážu odhadnout, kde bude zkoušející a jak velkou výhodu k opisování budu mít...volím střed. Špatná volba, jelikož dáma si stoupla kousek ode mne, čímž mi zhatila naděje, nezbývá, než vydolovat zbytky vědomostí a věřit v odvozující schopnosti....v ty tedy věřím pokaždé. První půlhodina byla zasvěcena seznámení se s firmou prostřednictvím diapozitivů a přednesu všech kladů. které jsou nám nabízeny.....všem se nám rozšiřují zorničky nadšením, aby v zápětí dáma vyřkla podmínky, za jakých lze těchto plusů dosáhnout....v ten moment se nám začala svírat prdel. Na její otázku, zda po shlédnutí a vyslechnutí všech informací jsme ochotni přistoupit na znalostní, postřehové a manuální testy, se pár zadků na židlích zavrtělo, aby se snad ze zvědavosti, jakou škodolibost si na nás ještě vymysleli, usadilo zpět....já seděla stále spokojeně a natěšeně, protože jsem hravý typ.....posléze jsem zjistila, že jsem i typ soutěživý. Dostali jsme hromadu papíru a příkaz...NELISTOVAT....a já už měla nasliněný prst.

První test byl postřehový.....zaškrtnout všechna písmenka D s dvěma čárkama, ok, D poznám a do dvou taky počítat umím...měli jsme možnost si to na pár řádcích vyzkoušet a mohli jsme jet naostro...brnkačka. Dáma dala příkaz otočit list, a ejhle, řádků čtrnáct, dlouhých jako týden před výplatou a každý odstartovala povelem TEĎ a ukončila zařváním DALŠÍ ŘADEK TEĎ....začátek nebyl špatný, docela mě to bavilo, ale uprostřed testu už jsem měla problém rozeznat D od P,Q, a snad i od I.....a dvě čárky?...viděla jsem jich tam milión, ale statečně jsem odškrkávala a zabíjela dámu s každým Stop, čímž mě zdržovala stihnout její DAlŠÍ TEĎ....čtrnáctý řádek jsem škrtala s mlhou před očima a pohledem na dvacetiletého mladíka vedle mě, který to snad vzal stylem...škrtnout celou stránku....má můj obdiv.

Druhý test...test znalostní....správně by měl být nazván matematický....cca sedum otázek, kdy jsem nakonci nejenže nevěděla, kolik je jedna a jedna, ale ani jak se jmenuji. Karel vyrobí 1600 ks za směnu, kolik vyrobí za týden, seberte mu deset procent, odečtěte kolik vyrobil Pavel, když dělal jen tři dny, zapište to do levého kruhu, do dolního prostředního napište datum, do pravé poloviny napište nad sebe číslice 6 a 8 a doleva do dolního kruhu napište zrcadlově 5....a já neměla zrcátko.....a zřejmě ho neměla ani slovenka vedle mě, ale té to nemuselo vadit, protože v momentě, kdy dáma zařvala po 2 minutách STOP, tak moje sousedka právě stihla přeložit zadání testu....holka je z Turzovky a obávám se, že tam ještě chvíli zůstane.

Tento test měl ještě i druhou část a tou bylo hledání shodných obrázků.....tak 5 rozdílů by mi šlo, tak to bude hračka.....nebyla.....zleva nemám co opisovat, slovenka to vzdala a mladíček napravo je levák, tak vidím prd....nedostávám možnost přítele na telefonu, stejně mi nejdou mms a než bych to jen ofotila, tak by uteklo těch 30 vteřin, které nám byly velkoryse přiděleny k tomuto zadání....pálím od boku

Třetí test...manuální...a tady se těším....dostáváme příkaz vstát a přisunout si kolíky s deskama, ve kterých jsou díry...budeme v 15 vteřinách přemísťovat kolíky obouruč....start...jedu jako pila, ale mladík vedle mě jede jako tryskáč....je lepší, druhý pokus....srovnávám...třetí pokus....vedu a mladík se rosí a pohlíží na mě a zřejmě i odhaduje, kolik mi je let. Posilněna vítězstvím mu s infaltivním úsměvem povídám...vidím, že jste levý...a on?... ano, jsem levák....větu, že je levý levák jsem si raději nechala pro sebe, protože nás čeká ještě druhé kolo, kdy máme zasunovat kolíky jen jednou rukou. Slovenka se snaží do zavelení startu posbírat svoje kolíky po stole a pod ním, mladík si procvičuje levou ruku a já hypnotizuji kolíky na své desce a zaříkávám je, aby naskákaly do děr sami...Start....i tady máme tři pokusy a nechci se chlubit, ale budu...vyhrála jsem...a vyhrála jsem i věkem, jsem tady nejstarší a na kolíky, na ty jsem teda kadet. Mladík má potřebu mě poplácat po rameni...klidně může.

Po dvacetiminutové pauze jsem vyslechla rozsudek...test splněn na 100% a mohu směle nastoupit do zaměstnání....a slovenka do vlaku na Turzovku...je mi ji líto, ale ačkoli jsem ji nechala zorný úhel na můj test dostatečně otevřený, nevyužila toho, snad mi nedůvěřovala...měla.

P.S. Čeká mě ještě vstupní kontrola u lékaře, ale nevím, zda projdu na ruce, protože ty mě po kolíkách bolí......ale zasoutěžila jsem si jako na dětském dni....a já si tak i připadala...škoda, že nerozdávali medaile

P.S.1.Vzhledem k tomu, že nás pro německou firmu zaškolovala ruska, které jsme museli napovídat český překlad, kterému slovenka chvílemi nerozumněla, si říkám, že do této firmy může nastoupit i tatar....a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby na montérkách byly čtyři vietnamské pruhy, na jídelničku maďarský guláš....vypadá to, že Kopřivnice je španělská vesnice....tím se vysvětluje mojich 100% úspěšnosti

Milujte se, množte se......jak krásné přísloví.....ale já bych dodala, že nic se nemá přehánět.

Pevně doufám, že tímto svým dodatkem nevzbudím dojem, že jsem snad frigidní, nepřejícná, zapčklá či snad nenormální.....nejsem, ikdyž kolikrát jsem byla takto prezentovaná ústy svých dětí......zřejmě si neuvědomily, že kdyby tomu tak bylo, tak tady nejsou.....já totiž byla při jejich prvopočátcích vzniku vstřícná, přejícná, veselá a....a nenormální.

Zřejmě se mi díky tomu veselému a bezstarostnému "pečení" bochánků, které mi pěkně nakynuly v břiše, aby z něj posléze vyletěly, podařilo přenést lásku k množení i na ně....a to v dávce více než únosné.

Mé děti tuto vlastnost přenesly do světa zvířat a jaly se ji realizovat velmi urputně a s nesdolnou trpělivostí....jak jejich, tak moji....manželovu nemuseli, ten jim zdárně za mými zády pomáhal.

Vše začalo jedním pejskem...hafanem hodného zbrojního pasu....dobrmanem....sen manžela.

Dost hezký sen, kdyby to byl sen, ale nebyl. Manžel dovezl domů fenku, roztomilou, hravou, hodnou.....a náš syn přestal být roztomilý, hodný a hravý....stal se z něj balík ve skříni. Ráno se rovnou z postele přestěhoval do horního dílu skříně, ve které díky strachu ze psa strávil celé dny...takže já nosila jídlo do skříně, hračky do skříně a syna po několika toaletních potřebách taky do skříně...to vše za lamentování mé maminky, že ten pes malého jednou pokouše a pojedeme do nemocnice......i stalo se....jen trochu naopak....jelo se k veterináři, syn pokousal psa.....a tím se u něj rozvinula nejen láska ke zvířatům, ale i odvaha je začít sbírat...a to doslova.

Postupem času přibyli další dva pejsci, synova fenka byla jeho stín, nikdy jsem neviděla takovou lásku, jaká byla mezi nimi....ono, když stojíte za dveřmi dětského pokoje a poslocháte, jak ji vysvětluje, že to lego nemá papat, za pár let slyšíte, jak ji vypráví, že byli se školkou v kině a on ji odříkává celý děj filmu, za další rok ji povídá o spolužačce, která se mu líbí, v pubertě ji vysvětluje hru na pc a pak ji potajmu šeptá první zklamání z lásky, kdy ji hladí po hlavičce a ona kdyby mohla, tak ho pozve na rande....tohle vám nahrne slzy do očí...byla s ním 11 let a byla to láska jako trám. Ale miloval i další zvířata....rybiček u nás bylo víc jak v moři, každá leklá měla svůj wc pohřeb, kdy se odříkávala poslední slova před spláchnutím, husa Zuzanka ne a ne snést vejce, protože to byl nakonec houser, koza ( pro změnu taky Zuzanka) pošla věkem, ačkoli jsme se s manželem těšili na klobásky, kočka Lejdinka byla nošena v košíku, aby se neunavila......pak si přinesly děti domů potkana...a mi začala noční můra. Podotýkám, že vše si nosily jako samozřejmost, nečekaly na souhlas....můj....manžel odkýval cokoli.

"Večeřeee"....do kuchyně vejdou dva hladovci v mikinách, s kapucí vysoko kolem krku....co blbnou, je horko, ale na moje naléhání, že si je mají vysléct nereagují.....sedám si taky ke stolu a večeřím....jelikož jsem žravec, nesleduji, co se děje kolem a plením talíř...přesto zvednu pohled s myšlenkou, že se poptám, kdo chce přidat...nestihla jsema.... hystericky ječím s nespolknutým soustem a postojem na kuchyňské lince...děti s manželem na mě nechápavě hledí.

První to došlo manželovi a s větou "lezou vám ocasy" a odpovědí děti "aha", kdy zcela s klidem vytáhly každý svého potkana a daly mu kousnout rohlíku, mě zajistily jistý pobyt v léčebně a spoustu bezesných nocí. Na moje naléhání, prosby a vyhrožování, že buď půjdou potkani nebo já, začli hledat cestovní tašku.....chtěli mi sbalit na cestu. V noci jsem měla pocit, že potkani klepou na dveře ložnice, abych jim otevřela a nechala je spát v mé posteli, okusovat mi palce a v gurmánském požitku si slupnout i moje bělmo. Po pár nocích beze spánku, kdy jsem nebyla schopna fungovat a dopřávat rodině stoprocentní servis, se potkani stěhovali do sklepa....moje malé vítězství....a k nim přibyla morčata. Manžel je prý bude chovat pro hadaře....ze dvou morčat...maminky a tatínka, kteří byli super rodiče a oplývali intenzivní láskou, se stala rodina čítající snad stovky členů.....a já odmítala chodit pro kompoty, jelikož manžel jim dopřál volnost pohybu spolu s potkany a já neměla v sobě tolik lásky ( jak podotkly děti spolu se svým stejně praštěným otcem) je nechat pobíhat po mých nohách a uskakovat, abych jim snad neublížila....nejraději bych je zabila....ale i tady přetekl pohár mé trpělivosti , hadi byli přežráni v celém okrese a tak byla morčata odchycena a vypuštěna do volné přírody...tady jsem ráda asistovala a v lese jim zamávala. Všichni jsme brečeli....já radostí....a konečně jsem dobře spala.

Ale jen do doby, kdy se nám po bytě začly neskutečně množit vinné mušky...nejdřív jsem po bytě tleskala a připravovala jim takto smrt. Poté nastalo každodenní kontrolování odpadkového koše, kdy byl vynesen....brblajícími dětmi a hádkami, kdo je na řadě...poté koš vydezinfikován, opatřen pytlem na uzel, takže každé vyhození spočívalo v rozvázání uzlu, rychlém odhození a zavázání zpět na pevný uzel...a mušek přibývalo. Tleskala jsem intenzivněji, byt smrděl savem, koš odstěhován na balkón a proveden úklid a kontrola celé kuchyně.....a mušek milión.

Byla jsem šílená.....a mělo mě čekat totální šílenství. A ono přišlo mým nečekaným vstupem do dětského pokoje, kdy se mi naskytl pohled na syna, kterému čouhala jen prdel zpoda odsunuté skříně, kdy v ruce držel shnilé jablko a s větou.."papejte holky" strkal na školní folii shnilou dobrotu vinným muškám, které kolem něj kroužily v děkovném tanečku baletní číslo.....a ječela jsem opět a to tak, že syn v úleku upustil dobrotu a tím zabil pár svých svěřenkyň....ale co to bylo v poměru těch, které úlekem vyletěly z úkrytu? Já do tolika ani počítat neumím. Moje dávka lásky ke všemu živému byla tímto zcela na nule a syn byl odeslán pro hubič hmyzu a za mého přísného dohledu se stal slzícím vrahem své muší farmy.....nevím proč, ale párkrát stříkl chemikáliíí i po mě, zřejmě přes slzící oči při pohřbu neviděl kolem sebe....já přežila, mušky nikoli. Pro mě nastala týdenní tichá domácnost, kdy si děti s manželem špitaly a smály se, ale v momentě, kdy jsem se v jejich přítomnosti objevila já, zmkly a nahodily lhostejný výraz....výraz pohrdání mnou jako živočišným barbarem.

Po pár letech jsme koupili barák...ruinu.... tam mohly děti i manžel nechat svou lásku plně vyvinout...a já se nakazila taky....jen ty mušky, potkani a morčata ve mě zanechaly stopu nenávisti. U nich stále razím heslo...milujte se, ale nemnožte se....alespoň ne u nás.

P.S. Syna jeho vášeň pro zvířata neopustila.....má dvě děti, psa, měl rybičky......trochu mě teď mrzí, že jsem mu ty mušky nedopřála, tak si říkám, že až k nim půjdu na návštěvu, připravím mu překvapení....doufám, že pro něj velmi příjemné....nechávám tu shnít jablko a tajně mu odsunu skříň a jablko mu tam s větou " papejte holky" zastrčím....jistě mu tím udělám radost. A jeho dětem zřejmě k vánocům nadělím malé potkánky s ocáskem alespoň 15 cm dlouhým....to budou mít veselé vánoce.

P.S.1. Přes všechnu hysterii, kterou mi děti připravily svým chovatelským zdarem, na tohle období vzpomínám ráda....ale jen vzpomínám

Je večer, horko a my se rozcházíme s partou po obvyklé schůzce u piva, kdy jsme plánovali další aktivity pro volný čas...tentokrát to bude noční bojovka....a já už teď vím, že budu bojovat...s hřbitovem, kopcem, lesem a především se strachem.

Říká se, že kdo se bojí, nesmí do lesa.....já odpovídám, že mám pro strach uděláno....tak uvidíme.

Po návratu domů sedám ke stroji s předsevzetím, že budu tvořit, ale zpráva od kamaráda, abychom něco podnikli, mě vyhání opět ven. Jenže co podnikneme? Pojď na hřbitov.....dostalo se mi odpovědi, že jsem krásně ulítlá....ale šel.

Tím jsme si oba vnukli myšlenku, že prozkoumáme okolí a možnou trasu plánované noční bojovky.

Na hřbitově jsme sami, procházíme jej skrz na skrz a hledáme nejtemnější zákoutí a nejhrůzostrašnější místa...a že jich tam je....začínám pociťovat mírnou nervozitu, ale přítomnost kamaráda mi nedovolí propadat byť jen malé hysterii. Na samém konci hřbitova, pod lesem, nacházíme druhou branku, která pod tlakem povoluje a nám se otevírá louka a nepříliš hustý les.

Němým pohledem na sebe jsme oba pochopili, že budeme pokračovat v poslání a vydáváme se loukou k lesu....a tma pomalu ale jistě houstne a s ní i můj pocit, že houstne i ten les před námi. Ve tmě se rýsuje úzká cestička mezi bohem zapomenutými opuštěnými zahrádkami....velmi úzká cestička, takže musíme jít jako husy pěkně za sebou...a před námi pořád hustší les....tady už jsem si dovolila projevit trochu strachu, tak nechávám jít kamaráda prvního a jdu v závěsu za ním, ve velmi těsném závěsu, nestydím se říct, že jsem na něm visela jako batoh.....a když kamarád sklouzl do škarpy, ležela jsem na něm jako balvan. Promiň...to bylo jediné, na co jsem se zmohla a i to promiň ze mě vyletělo přiškrceným hlasem plným strachu. Jdeme dál....sakra, ten les asi zase zhoustl, zhoustl i můj strach a přepadla mě myšlenka, jestli ta bojovka nebude moje poslední pouť.

Jsme v lese, není vidět na krok, padá rosa a pod nohama vše klouže....a já sklouzávám k hysterii, zatím jen občasné...pro dnešek stačilo. Sedáme na kraj lesa, před námi louka a noční město v dáli...ticho, relax...relaxuje jen kamarád, já poslouchám, odkud příjde divočák, vrah, nebezpečí.

V lese něco křuplo...tak a kamarád bude mít modřinu...já ho lapla za rameno sílou obra Koloděje...on samozřejmě propadá smíchu, který se nese noční krajinou jako kulomet...a z lesa něco vyběhlo....tady jsem již svou hysterii strachu neudržela a řvu taky....jen ne smíchy. Beru kamaráda za ruku, dost křečovitě a tahám ho zpět k domovu, k bezpečí města.....na jeho větu" Podívej, padá hvězda" odpovídám s nohama točícíma se kolem uší...." Padáme odsud".

Byl to nádherný noční výlet....bude to nádherná bojovka, jen se musím na cestu vybavit plenou, telefonním číslem na záchranku...nejlépe vrtulník....a zřejmě si dám i štamprli....co jsem to říkala?

P.S. Že mám pro strach uděláno?....řekla bych, že mám ze strachu naděláno.

P.S.1. Myslela jsem, že si na bojovku vezmu čelovku, ale zřejmě poprosím někoho o zapůjčení halogenu...nebo raději dvou.....stejně se těším

P.S.2. Už vím, jak bylo Neli, když jsem ji v parku strašila vlkem....už vím, jak uměla být vděčná za pocit, že ji zachráním, já ten pocit včera dopřála kamarádovi

Myslím, že aspiruji na titul "babka roku"......a nejen babka, ale možná i tchýně

Miluji večerní procházky a výlety....naplňuje mě to touhou nakukovat cizím lidem do oken, sledovat jejich život a domov jako takový. To dobrodružství plížit se podél plotu, být potichu a snažit se díky vlastní fantazii tvořit osudy obyvatel za okny, kdy člověk vidí jejich pohyb a otevírajícím se ústům dodává vlastní text.

Nebo procházka nočním parkem, kdy za každým stromem vidíte postavu, slyšíte zvuky, které děsí....a to nemluvím o hřbitově, tam je to na plenu.

Tohle všechno podnikám za přítomnosti Neli...moji 4 leté vnučky....tam se teda vyřádím.A vyřádila jsem se i včera.

Včera jsme s Neli, dcerou i zeťákem podnikli jednu takovou noční procházku...parkem, vlastně dvěma.

V prvním parku máme houpačky, takže s příchodem šera jsme zamířili tam. Neli se usadila do jedné z nich, dcera ji rozhoupala a Neli jásá a huláká...výš, výš..já hulákám ....sedni si, drž se, nepřesedej. Ona mě samozřejmě štenkruje a poposedává, stojí, naklání se....volím osvědčenou strategii, hledám telefon s tím, že budu volat policajty a půjde do vězení, tam bude v černé místnosti, kde jsou myši...její věta, jééé a jakou budou mít barvu? mě trochu rozhodila, tak přitvrzuji....a dostaneš suchý chleba a jen vodu k tomu....další útok od svištěte....nevadí, já ten chleba rozmočím....a budeš tam sama a smrdí to tak....konečně slavím úspěch...Neli se drží křečovitě houpačky a sleduje s děsem první průjezd hlídky městské policie....to nám přišlo vhod, protože po stávkování, že nechce mikinu, se do ní dostala snad skokem jako Jája a Pája do kalhot.Velíme odchod a parkem se ozývá...nééééé a stávkující Neli odmítá jakýkoli způsob odchodu. Ok, nastává moje chvíle. Nevadí, zůstaň, my jdeme, stejně za chvíli budou chodit Klekánice.....jsem vítěz..kdo je to babi Plekánice...to je možná Lucka Vondráčková, ale po opravě na Klékanici, vysvětluji Neli, že je to škaredá baba, co sbírá po nocích děti a pak je chroupe, až jim kostičky křupou....v ten moment má dcera na sobě klíště a odcházíme z parku s dítětem v počátečním stresu a s očima jako rozjetá žába. Jenže mi to nestačí, navíc jsem namlsaná a ....ticho, slyšíte to?...co?, ptá se se vystrašená Neli...slyším nějaké kroky, ona už jde..

Mami, nech toho, ona minulý týden řvala ze spaní, protože se ji zdálo, že jsi ve vězení...proč já?...a mi upadne ruka, jak mi ji drtí. Povoluji ve strašení....ale jen do momentu, než vkročíme do druhého parku. Už je krásná tma a světlo z pouličních lamp vrhá stíny a pro mě, škodolibou babku začíná druhé kolo. Tentokrát se drží Neli za ruku mě, mladí manželé jdou popředu, takže mám volné pole působnosti a mohu to sviště strašit bez okřikování. Jdeme parkem mlčky a já mám další plán....náhle se s úlekem zastavím a heknu....v ten moment mám Neli na zádech s otázkou... co je? .....vlk, odvětím...támhle za tím stromem je schovaný, vidím jeho ocas....no dokonalý stín mi pomáhá...máš růžové tričko a on si tě asi spletl s Karkulkou....babi, utíkej..přendávám si Neli ze zad do náruče, ta mě drží křečovitě kolem krku, čímž mi ubírá kyslík, hlavičku skloněnou na má prsa, aby neviděla a nabyla dojmu, že je před vlkem dostatečně schovaná, ale běžím...teda klušu...a náhle se prudce zastavím a řvu...nech nás, pusť nás, Neli, on mě chytl za nohu.....vřískající děcko se slzama a snoplem mě fakt pobavilo....ne však dceru, která se na mě obořila s větou...a dnes spí u tebe. Zbytek parku už nestraším, co kdyby fakt spala u mě a navíc, jsem spokojena, dnešní dávka strachu byla výživná.

Před domem se loučíme s našim obvyklým rituálem, jen dnes Neli nekouká při něm na mě, ale směrem k parku.

Mladí odcházejí....jenže co nějaký bonus?

Plížím se pomalu a potichu za nimi a ze vzdálenosti cca tří metrů ze mě vyjde...uááá....pohled pro bohy. To, že zařvala Neli, to jsem čekala, ale to, že zařve i zeťák, skočí z místa více jak 2 metry, přičemž zdolá rekord ve skoku z místa, v ruce mu vyletí sáček s ředkvičkama, které si cestou koupil s radostí, že vydal z peněženky jen dvě koruny a že se bude nalepený na dceři klepat strachy, to jsem nečekala ani v nejdivočejším snu. Řechtám se jak pominutá......Neli se třepe, zeťák mi spílá a dcera večer zakončila větou...tak a dnes spí u tebe oba dva.

P.S. Spali doma, strach jim nedovolil absolvovat noc u mě....škoda, mohla jsem se vyřádit ještě víc, ale i tak to byl prima večer.

P.S. 1. Příští večerní procházka bude směr hřbitov.....do batohu si nabalím baterku a prostěradlo a se zánimkou, že jdu čůrat se převleču za ducha.....to bude duchaplná zábava

Hezký čtvrtek.......tentokrát zdravím noční chrápající

Dobrou noc, ať tě blechy koušou celou noc.....miluji tě...tohle je úryvek z našeho večerního rituálu s Neli, vždy ji potom ještě polechtám. Nejinak tomu bylo i včera...tedy, bylo to naprosto jinak.

Jak?

Až do polechtání šlo vše v zaběhnutých kolejích...pak to křuplo.

Křuplo to dost hlasitě a bolestivě....Neli se při lechtání hlavičkou tak nešikovně potatjtrlíkovala, že mi narazila do nosu.

Miluji noční procházky a výlety....pokud jejich cílem není pohotovost....tentokrát byla.

Nemocniční lavice neskýtají nijak komfortní pohled, natož posezení....a poseděli jsme si cca 1,5 hodiny...Hujerovi v plném počtu. Zřejmě běžel nějaký zajímavý film v televizi a odchod lékaře na ambulanci by zapříčinil fakt, že by nebyl svědkem vraždy, či milostného opojení.....za to já bych bolestí vraždila a uvítala opojení ze soucitu.

Obhlédnutí lékařem, retgen, verdikt.....rozdrcena chrupavka, naštěstí bez zlomeniny. Spánek jak v rakvi, aby mi nos nezahnul, mražený hrášek napravo, kukuřice nalevo.....ráno místo nosu kabanos a úsměv nepřipadá v úvahu....bolí.

Těším se na dnešní večerní rituál, proběhne se vším všudy, jen uvažuji, že si nechám protáhnout ruce, abych mohla lechtat, ale nos zůstal v bezpečné zóně......rituál je rituál.

P.S. Odteď mohu moje noční chrápání svádět na zdravotní problémy....jaká to úleva.....úleva za poplatek zdravotnictví, které by za něj mohlo koupit alespoň pohodlnější sedačky....proč by mě k bolavému nosu měla bolet ještě i prdel...ale tu už jsem doktorovi neukazovala

P.S. 1...dožila jsem se chvilkového pláče a strachu o mě ze strany Neli....opravdu chvilkového.....už cestou zpět mě zase šikanovala, chtěla vidět nos v zatáčce....jsem měkká a ještě jednou ji tedy ukázala, že mi jde nos posunout o pár centimetrů v obličeji.....její věta: "fuj, babi, ty jsi hnusná" mě vrátila do reality

Dnes je to tři dny, co se z moji dcery stala mladá paní.

A v tomto okamžiku znějí svatební zvony i mému synovi a možná už stihl říct i své ano.

Při psaní těchto řádků se mi klepou ruce, vlastně nejen ruce, ale klepu se celá...a srdce krvácí.

Zatímco u dcery jsem byla součástí příprav, všeho toho stresu a shonu, který se ve výsledku změnil v krásný okamžik, kdy při jejím příchodu k ženichovi, který tohle neunesl a bulel jako želva a svatební hosté se zmohli jen na áááách a já se dmula pýchou, tak dnes mi nic z toho nebylo dopřáno. Hledám odpovědi na milión otázek, které mi v hlavě tančí čardáš, ale při vší snaze nemohu najít nic...jen prázdno v celé duši....prázdno měnící se ve smutek, smutek přecházející v pláč, zlost, bezmoc, beznaděj.

Přemýšlím a vzpomínám....na den, kdy jsem přišla o dítě, které přišlo bez plánování...a stejně tak i neplánovaně, leč bolestně odešlo....verdikt lékařů zněl: už nikdy nebudete mít děti...a přesto jsem věřila, že je ve mě síla čelit osudu a dopřát Kačce sourozence.

A stal se zázrak a přišel Honzík....nelehce, s problémy....s vrozenou vadou srdce, skoliózou, s hlavičkou nepřirozeně na zádech, přiškrcený....já byla šťastná a nešťastná zároveň...zabojovali jsme...tehdy jsem brečela poprvé.

Přišel pátý měsíc jeho věku a my bojovali opět..těžký zápal plic a slova lékářů...rozlučte se, jsem nechtěla příjmout....noci v sedě a bez spánků, v pokoji 2x2 m, v duši strach a síla to zvládnout, zvládli jsme...pláč podruhé.

V 6 letech jej snaha o nasečení trávy stála další boj...propíchl si tepnu....to, že jsem mu nohu málem amputovala stažením a jela do nemocnice jako blázen, mu zachránilo život....pláč potřetí.

Honza má 16 let a jedeme s našimi koňmi krásnou Hubertovu jízdu popršenou a svahovitou loukou...kůň uklouzl a svalil se páteří přes synovu nohu, kterou polámal 6x v holenní kosti a 2x v lýtkové.....nevím, jak se mi podařilo jej dostat do nemocnice a jak přežít fakt, že noha zčernala a nastala embolie a pak volba, zda operovat či nechat s obrovskýma bolestma nohu hojit, protože operací hrozilo doživotní zkrácení nohy...a pláč počtvrté

Sedíte u kamaráda v restauraci a ten najednou bledý vběhne k Vám a sdělí Vám, že Váš syn leží venku v bezvědomí a s pěnou u pusy.....brala jsem stoly skokem a porážela vše, co mi do cesty přišlo....umělé dýchání, nohy vzhůru, sanitka.....srdíčko pozlobilo.....pláč už ani nevím kolikátý.

Dožili jsme se 20 ti let a do žíly nám kape sajrajt, protože syn je na poslední chvíli odvezen do nemocnice...akutní zánět slinivky....slova lékařů? ...na poslední chvíli....a pláč už ani nepočítáte

Přesto všechno se dožijete dne, kdy za Vámi dojde dítě....190 cm, 90 kilo a sdělí Vám: mami, budu se ženit, ale nezlob se, nemám sílu si to prosadit, ačkoli se snažím, ale svatba bude bez tebe......vyrazilo mi to dech, ale zároveň to ve mě vzbudilo obrovskou sílu řvát....a vyřvala jsem ze sebe všechny bolesti. Nevím, kde se to ve mě vzalo, moje děti nikdy nezažily hádky, řev ani výčitky...vždy u nás panoval klid, smích, radost.....dnešek ovládl pláč.

Pláč matky......jediné, co mi bylo dopřáno, byla možnost dnes ráno zaběhnout k dceři, kde se syn s dětmi chystal......vypavila jsem ho, viděla ho ve svatebním, popřála mu štěstí, ale neodpustila si větu...NIKDY TI TO NEODPUSÍM....a já neodpustím...a pláču

P.S. Byla jsem mnohým z Vás dlužna toto vysvětlení, ikdyž otevřít se a přiznat si, že jsem nejspíš někde pochybila, je tak obnažující, že mi z toho jde mráz po zádech....ale zasloužíte si ho

P.S. Vy, které máte syny a vychováváte je v úctě k ženám a galantnosti, vedete je k tomu, že není rozdíl v prácech žen a mužů, k empatii a v sílu rodiny, Vám ze srdce přeji, aby jste dostali jako dárek za Vaši snahu hodnou snachu.......zasloužíte si to a v tom případě plačte...plačte štěstím

A je to tady......

Hezké ráno, děvčata...bože, holky, já jsem v prdeli...a tentokrát se za ten výraz neomlouvám, je to holý fakt.
Noc byla snad vteřinová, ale přesto jsem něco málo naspala. V bytě mám komínky oblečení, tašky s proviantem všude, kam se podívám, vše snad v pořádku....jen tohle nejde říct o mě.
Jsem emočně ve vichřici, klid a nadhled střídá zničeho nic přicházející pláč....zatím si to mohu dovolit, jsem doma sama. Ani to není výhra, nemám s kým mluvit, komu sdělit své pocity...na druhou stranu je to dobře, protože bych buď řvala po někom nebo prostě jen řvala jako želva. Ale já to dám...dáme to s Kačkou obě.....ikdyž chčije, je zima a šero. Kdyby nás mělo v životě rozházet pár kapek, husí kůže po celém těle a trocha tmy, nedošly bychom nikdy za roh.....a nás vždy zajímalo, co za tím rohem může být.
S neskutečnou nostalgií vzpomínám na tu malou ušmudlanou holčičku s culíky jako Pipi, na bestiální puberťačku, která dokázala i několik dní nepromluvit. Na slečnu, která s prvním nánosem šminků vypadala jako klaun, ale nesla se jako pávice.
Na první stesky a bolení srdíčka z nevyslyšené lásky, dokonce i na její strach a touhu po objetí, když jsem ji jako malou vezla do polepšovny s dětským kufříkem, do kterého si musela sbalit pyžamko a kartáček na zuby......zlobila a bylo nutné ji byť jen na oko postrašit.
Vzpomínám s vděčností, kterou nelze ani popsat, na den, kdy se rodila Neli.....absolvovaly jsme společně všechny kontroly, na 3D ultrazvuku se držely za ruku a když se nám na displeji objevila Nelka, řvaly jsme a překřikovaly se radostí.....nikdy nezapomenu na dar, který mi dala, na přítomnost u porodu a možnost přestřižení pupeční šňůry, na její větu: "Mami, děkuji"....za co?, já měla děkovat....byla jsem na ni pyšná. Jsem na ni pyšná.
Dnes se to čírtě vdává, mám ji, byť jen symbolicky, odevzdat....neumím odevzdat svoje dítě, svoji nejlepší kamarádku, svoji soudkyni i vrbu.....já ji jen půjčím, nikdy však nedám a je jen na Kubovi, zda si tento dar zaslouží a zda bude o něj dobře pečovat. A já si to ohlídám.....

Před každou svatbou by měla proběhnout řádná rozlučka se svobodou....možná zavedené klišé, ale mi se tohle klišé líbí.

Nemohlo tomu být ani v případě mé dcery, takže při našem společném posezení u piva, které se odehrává v jedné malé pivnici přes cestu od mého domu, což je naprosto luxusní záležitost....chodím tam v teplákách a klidně i papučích....se zrodil i tento plán.

Jaký? Přece ta rozlučka.....v tématu souvisejícím se svatbou. Vše domluveno...datum, čas, místo konání a menu.....počet lidí 6 a půl ( tohle číst Neli, tak se urazí)

Náš rodinný klan má sraz u popelnic..jak jinak...zbytek se dostaví na zahradu ve stanovený čas.

Jsem zvědavá, co za grupa mě vyzvedne....už jen fakt, že jsem si zvolila za masku tříposchoďový svatební dort a navíc čekám u popelnic, je dost komický....ale to byl slabý odvar toho, co pro mě přijelo.

Přede mnou zabrzdilo auto, které řídí batole s drdůlky, bryndákem kolem krku, dětskou láhví v ruce a když vysedne a obejde auto, spatřím vypolstrovanou prdel v pleně....i to batole bylo v šoku, když místo matky se do auta snaží natlačit dort. Co s taškama? Narvat do auta taky...tady pomůže zeťák...mám strach, že se mi od smíchu zdrcne krém, protože z auta leze vodník s kloboukem z květináče, umělými vlasy, knírkem z rouna na vlasy andělek, zeleným ksichtem a pobafávajíc z fajfčičky mi povídá....dobrý den, babčo...nevím o tom, že bych měla vodníka v rodině a navíc jsem se urazila, protože jsem přece dort...a ze zadního sedadla se ozývá hlas Neli, převlečené za družičku....Babi, jsi aspoň vanilková?

Naše oblastní divadlo se záhadným způsem naložilo a vyjíždíme....řídí dcera a protože je vzorný řidič...pomineme-li fakt, že její slovník za volantem si nic nezadá s mluvou všech těžce pracujících mužů, že váha její nohy na plynu je kolikrát rovna leteckému betonu a že při stání na semaforu propadá barvosleposti, tentokrát má potřebu na každém přechodu a že jich cestou máme dost, dávat přednost i imaginárním chodcům....ti ve snaze poděkovat vstřícnému řidiči při pohledu do auta buď propadají záchvatům smíchu a odměňují nás zvednutým palcem, nebo v druhém případě přecházejí z přirozené chůze v nepřirozený úprk....v mezičase přechodu chodců si batole potáhne z flašky a vodník zabafá z fajfky.....tyhle fakta mám zprostředkované, protože jako dort a jak jsem zmínila, tak tříposchoďový, jsem si blbec udělala jen malé otvory na oči, které se mi v momentě dosednutí do auta posunuly mimo můj pohled, takže vidím kulové....nevadí, zapracuje představivost.

Na zahradu jsme dojeli v pořádku, ani batole nepustilo nic do plen....tam už na nás čeká přidružené členstvo....Kamil s chomoutem a krabicí u nohy....nenašel prý kouli....asi špatně hledal, Lukáš v převleku neandrtalce....jen Sisa byla sama za sebe, nevadí, ona je vždy kuchař a u ohně, který se nám podařilo vykřesat, si krásně pobrečela a tím naše stejky získaly na šťavnatosti.

Novomanželům jsme předali dárek...ten byl v krabici, kterou si Kamil uvázal k noze. Mladí s dychtivostí rozbalovali, aby nakonec zjistili, že je v něm h....a protože jsou slušně vychováni, tak poděkovali....nebojte, dárky jsou nachystány, ale jejich čas příjde až po svatbě. Pak už se jen jedlo, pilo, tancovalo a došlo i na hry...na Aktivity....a tímto začal večer plný záchvatů smíchu.

Dvojice jsme si losovali, takže nikdo nemohl paktovat....ačkoli jsem měla strach, že se snad v zápalu hry pozabíjíme, žijeme všichni.....ono taky, jak chcete pantomimou ukázat tištěný spoj,zajíce v pytli....tohle teda ale Kamil předvedl dokonale, stejně jako Sisi kuřecí prsa, ale nic se nevyrovnalo momentu, kdy měl Kamil předvést rovnátka. On nás sice před představováním upozornil, že to bude brutus, ale co v jeho podání není.

Byl to brutus....my totiž v soustředění a v nevědomosti faktů nepostřehli, že si v nestřeženém momentu vytáhl zubní náhradu a demonstroval nám rovnátka na ni......pokud jsme do té doby u hry vynaložili nelidské možnosti decibelů, zavládlo nekonečné ticho a my upadli do úžasu, teď si myslím, že dokonce do bezvědomí......jen Kamil jel v pantomimě stále dál a houževnatěji......první procitl Lukáš a do ticha zařval ROVNÁTKA...Kamil s uspokojením dobře odvedené práce zasunul chrup zpět na místo a jelo se dál.....tento večer byl nekorunovaným králem. Složili jsme mladému páru básničku, jako dárek...oba seděli na lavičce, my naproti ním, jako delegace, Sisa předčítala.....Kuba slzel.

Padla tma a odpadávala už i Neli, tak nastal čas na ohňostroj...pidi, ale krásný..otevřel se šampus, pro mimino a Neli rychlé špunty....stáli jsme mlčky a pozorovali světýlka...tímto pro Neli rozlučka skončila a byla jako skautík uložena do spacáku v autě...byla nadšena, unavena, šťastná....stejně jako my. Opekli jsme druhou várku stejků, poprali se o zbytek buchty, probrali den a pak se při společném úklidu rozloučili.

Byla to krásná rozlučka....nepotřebovali jsme striptéra, potoky alkoholu ani luxusní jídlo....my jsme totiž luxusní parta

P.S. Ptáte se, proč jsme měli tyto masky?.....Svatba se odehrává na mlýně a tam patří vodník... Kuba, ke každé svatbě patří svatební dort.... já, dcera je v očekávání juniora...což je jeho pracovní jméno...dcera, svatba je v současné době přežitek,pravěk, doba neandrtálců....Lukáš, ke každé svatbě patří družička....Neli ( zkuste 4 letou puberťačku přemluvit k něčemu iinému než šatům), který ženich se svatbou nedostane do chomoutu a není kouli přivázan k domovním dveřím...Kamil, no a na každé svatbě je důležitý kuchař....Sisa

P.S.1. Ještě dnes mě bolí břicho od smíchu a věřím, že novomanželé budou mít krásnou vzpomínku, kterou mohou ve stáří oprášit a proměnit v historku pro vnoučata

Tyto řádky jsou směřovány k děvčatům z kreativní skupiny, které byly mými prvními čtenáři a které se mnou ušly tuto cestu od prvopočátku až k dnešnímu dni.

Hezký večer, děvčata.
Víkend se nám pomalu chýlí ke svému konci a s přítmím se blíží bubák nového pracovního týdne. Pro mě týdne plného napětí, chaosu a jak tak tuším, tak i dojetí a bilancování.
Jak víte, tak mě v následujícím týdnu čekají dvě svatby….ve středu dcera a v sobotu syn….nechápu, proč musejí mít vše ve stejný čas…počínaje kýlou, prvními potomky a nyní svatbou…nemám odvahu domýšlet, co ještě bude dvakrát.
V pátek jsem si koupila konečně boty, donutila mě k tomu věta mé dcery, stojící u botníku: nejdeš v těch kroksách, že? Trošku mě to překvapilo, protože jsem chtěla jít bosky….nač jsem si tedy rašplovala ty paty, když je nikdo neuvidí? Půjdu tedy v botách.
Dnes mě čekal úkol , u kterého jsem se zapotila…a byly to pořádné valašské frgály….úprava svatebních šatů. Tohle jsme si nechávaly na poslední chvíli a s myšlenkou, že je lepší přibrat, než se drbat se šitím, byla dcera podrobena soustavnému vykrmování…vše svedeno na juniora….jenže já žádného nemám, tak nechápu, proč jsem se účastnila taky….nyní sice šaty nepadají, ale zato hrozí, že dcera místo "ano "jen v důsledku nedostatku kyslíku hekne…a zřejmě ušetříme, protože pokud polkne jen nudličku z polévky, budou šaty víc než naplněny…..tímto škrtám v rozpočtu jeden oběd.
Zítra nás čeká vyzvednutí cylindru a rolád,nákup přívěsku….asi dcera netuší, že tohle bude její poslední den se šperkem, protože pak se ji na krk pověsí její caparti, účes vystřídá narychlo stažený culík, svatební šaty zůstanou vzpomínkou na fotografiích, které si bude po nocích prohlížet s nostalgii v duši….ale až potom, co pověsí prádlo, umyje nádobí, posbírá hračky, umyje pásky na vaně, uklidí pastelky, uštvaná nachystá manželovi svačinu a pak těsně před spaním ještě po miliónté zkontroluje Neli a od února i juniora.
Jak svou dceru znám, tak je pohladí, políbí, přičichne k nim……utře si slzy dojetí nad jejich roztomilostí, tím vším smaže na svém harddisku v mozku všechny denní starosti a strasti a ulehne na zem do spacáku.
A co ty fotografie?
Ty nejkrásnější leží vedle ní a oddychují své veršíky……

P.S. Svatba je malá, skromná…..ale i kdyby na ni měla být jen ona a Kuba, tak věřím tomu, že každá máma, která vdává svou dceru, netouží po ničem jiném, než aby byla šťastná…jak hluboce si uvědomuji svoji lásku k mé mamince a jak moc si přeji, aby v ten den byla na mě moje dcera pyšná, jako já na ni

P.S.1. Neříkejte to na mě, ale zítra vyrážím s nůžkama pod rouškou tmy na krušpánek….nevíte, co mají v cele ve středu na oběd?

P.S. 2. Vím, že jsem psala, že moje příspěvky zde končí, jenže tohle je, děvčata , jen pro Vás…jste se mnou od začátku, znáte moji cestu k tomuto cíli a já doufám, že tam spolu dojdeme.

Hezký den.....sváteční den

Po dlouhé době jsem se rozhodla odložit jehlu, nůžky a nechat mého Sígra...šicí stroj Singer...odpočívat. Ne však sebe....to vše jsem vyměnila za vůni dřeva, barvy a nekonečný bordel po bytě. Zatoužila jsem po bedýnce, kterou si sama vyrobím....sice nevím, co do ni dám, ale jak se znám, tak její obsah projde několika změnami, než se konečně rozhodnu pro finální verzi. Ženská, co si budeme povídat.

Jdu na to.

Fajn, ale z čeho tu bedýnku udělám, když nemám doma žádné dřevo....tedy kromě sebe?

Pomůže kamarád....větou " Jani, vyber si, co potřebuješ", docela zariskoval, protože zřejmě při pohledu na moje auto, kterým jsem si pro dřevo přijela, usoudil, že si chci vyrobit krabičku na ostříhané nehty....ale takový fetišista nejsem. Netušil, že moje fruko...matiz...dokázalo odvézt celou obývací stěnu ( ona byla sice miniaturní, tzv. minimalistická, ale to je i moje auto) spolu se mnou jako řidičem, dětskou autosedačkou s přikurtovanou Neli, dcerou a jejím přítelem...ten tedy seděl na konci čouhajících krabic z kufru auta ven a suploval červenou hadru....náležitosti pro přepravu břemen vyčnívajících z auta splněn.

Tentokrát jsem vyrazila jen s dcerou.....a pleníme kamarádovi klece, které nám určil k rozebrání si....matiz se opět projevil jako náklaďák....byl stejně nenažraný jako my.

Doma jsem si dřevo rozložila, naměřila....čím budu řezat? Nemám pilku....směr železářství, vysvětlit prodavači, že potřebuji nařezat jen pidi kousky, takže tu cirkulárku, kterou se mi snaží vnutit si opravdu brát nebudu....znechucen mi prodal malou pilečku a já chvátám zpět ke kreativním počinům. Mám nařezáno 16 lišt, jedno dno a jeden palec...jako svěrák mi posloužily nohy....člověk je opravdu z opice....jsem spokojena a chystám se brousit....první kousek se smirkem, druhý se smirkem a bolestí ruky, třetí už i s nadávkami. Jdu do železářství koupit kotouč na vrtačku....ten, co se točí a zároveň to šmirgluje, hlavně levný a trvanlivý....prodavač ze mě šílí, já strkám kotouč do tašky a jdu pokračovat. No paráda, kotouč lítá po dřevě, nohy statečně drží, jenže ty lišty tancují pod tlakem kotouče....přidržím si to teda blíže u vrtačky....dzink a nehet pryč....sakra....nevadí jedu dál...dzink a druhý nehet pryč...do prčic, já si je tady pěstuji na svatbu dcery a pak je sjedu kotoučem....obroušeno vše i s tím, co se připletlo do cesty...je čas vše sešroubovat....nemám vrutky....kam myslíte, že jedu? Do železářství.....když mě prodavač zahlédl, dal se na úprk....já prchat nebudu....beru vrutky a teď teda prchám. Prchám dokončovat....dokončila jsem, natřela, napatinovala, třikrát přemístila z místa na místo.Jenže, chtělo by to ještě udělat ucha z provazu.....nemám, ale vím, kde mají....v železářství......já zcela beze stresu na jedné straně pultu, prodavač pln stresu na straně druhé.....po vyslovení mé žádosti o provazu a doplňující informaci, že chci pevný, trvanlivý, levný a 1metr...rozzářil se, ustřihl metry 2, dodal, že je gratis a rozloučil se pozdravem: "mějte se pěkně"....nebo, že bych mu špatně rozumněla a on řekl:" věšte se pevně"?

P.S. Bedýnka si hoví v kuchyni, pořád nevím, co do ni dám......že bych nakonec přece jen vytvořila bedýnku na nehty?....dva jsou po smrti, taky jsem asi pohřbila prodavačův vztah k ženám jako kupujícím......vypadá to, že jsem vyrobila rakev

P.S.1. Ale vymyslely jsme s dcerou dokonalý vynález...aby nový kotouč nezahálel, tak si s ním budeme brousit paty...jen snížíme rychlost otáček a dáme jemnější šmirgl.......ten mají v železážství

Krásný večer.....do včerejšího dne jsem psala jen pro děvčata ze skupiny, která se věnuje všemu, čím lze domov zkrášlit, zútulnit....prostě učinit ho domovem v pravém smyslu slova.

I já se o to snažila.....ne vždy se mi to však podařilo...např chlebník, který jsem natřela třemi vrstvy eternalu a pak jsem kolem něj chodila několik týdnů a mlátila do něj vším, co bylo po ruce....kolikrát chlebník dostal i zdravé čelo, výsledek? Protáhnu otvorem maximálně krajíc toustového chleba. Nebo křeslo, které stálo smutně u popelnice a mělo pohled psa v útulku...neodolala jsem a vzala jej domů, zušlechtila...tedy opět tak, že jsem nešetřila barvou....výsledkem je hromádka barvy, která opadává při každém dosednutí....jenže jak jsem měla tušit, že ty gumové popruhy se natáhnout při každém odložení prdele?...hold natřela jsem gumy a tím poslala smeták na celodenní šichtu...nebo třeba andělky, dokonalé panenky...no ty moje první vypadají jako anorektičky, které strkají prsty do elektriky...nevadí, moje zapálení pro ruční práce to nezničilo.

Proto od dnešního dne upouštím od oslovení...děvčata...protože ve své troufalé představě doufám, že řady mých čtenářů posílí i muži.....samci, kteří dokážou zařvat, bouchnout do stolu, hnout kládou a nás, ženy, dostat do kolen.....tedy pánové, ne na kolena. Vypusťte z hlavy i tu hadru, kterou bychom u toho měly svírat v dlani.

Pro Vás, kteří by jste snad zatoužily vědět o mé osobě víc, mohu doplnit pár informací.

Jsem žena...ačkoli pokud potřebuji močit ve volné přírodě a je po dešti, můj podřep klidně vystřídá postoj....rodila jsem dvakrát, ale byly momenty, kdy se mi podařilo zařvat jako chlap, je-li potřeba, dokážu vynaložit chlapskou sílu a o kus žvance se poprat jako chlap....mám ráda pivo, chlapa doma nemám, ale nezvoňte, že mi vyměníte žárovku...přesto vyplňuji v kolonce pohlaví hrdě slovo ŽENA

Vystudovala jsem gymnázium...dodnes nechápu, jak se mi to podařilo. A jak tak přemýšlím, tak to asi nechápou ani moji rodiče...zvláště pokud moje maminka byla několikanásobně častěji na třídních schůzkách než ostatní rodiče....rozhodně to nebylo mým brilantním prospěchem, ale brilantní schopností dostávat se do průserů....ale o tom život je.

Co mě vedlo sednout k pc a datlovat? Nevím, jsem ženská od Ostravy, takže mluvit není problém....problém je spíš pro posluchače....doporučuji jim trénovat na vojenské střelnici a to především u kulometu....navíc jsem střelec...střelený střelec....jsem babičkou tří vnoučat, trpaslíků....v únoru přibyde čtvrtý a já doufám, že se nedostanu na číslo sedum, to už bych byla Sněhurka s francouzskými holemi, umělou výživou, ale jak pevně věřím, tak s veselou myslí.

Moje psaní je pro mě relax, radost, odpočinek....pokud se mi podaří dostat i Vás díky mým příspěvkům do pohody a pokud se Vám při čtení roztáhnout koutky, učiníte mě šťastnou a spokojenou.

P.S. Když jsem si tak zpětně přečetla moje dnešní datlování, došlo mi, že jsem velmi troufalá, ale zároveň in, když si jako babka založím blog a doufám, že se mi podaří držet krok s omladinou....jenže, kdo by stahoval kalhoty, když je brod ještě daleko

P.S. 1. Jdu si namazat kolena, polknout pilulku na klouby.....bože, a jednou nastane chvíle, kdy si odložím chrup do skleničky.....kdeže je ten brod?

Jsem z nákupu ve velkoměstě zpět, obtěžkána taškama se svaluji na lavičku před domem, v závěsu za mnou dcera....těhotenství netěhotenství a s poznámkou, že to není nemoc, vyfasovala i ona svůj příděl batožiny.....z domu vychází pán a zvoní na zvonek....na maminku, které je 91 let.

Crrr,crrrrr....zvonek vyřvává, on stojí pod oknem a sleduje, zda se v okně objeví šedivá hlavička jeho maminky, která v rámci tréninku 3x denně oběhne barák a do svého bytu chodí zásadně pěšky a to do 4.patra.
"Mami, mami".....volá 68 letý capart
"Co je?"...špitne maminka
"Slyšíš už ten zvonek?"....zřejmě ji nefungoval
" Neslyším tě, zvoní mi zvonek"....
Capart šel do vývrtky.....jeho poslední slova? "Pak nemá člověk kouřit a chlastat, tohle je na palici"...a pak s pohledem na nás dodal...." já ji fakt miluji"

P.S. Není mi 91 let, neobíhám ani nevycházím pravidelně patra, ale modlím se, aby mi měl kdo v tomto věku opravit zvonek a klidně mu sama potom naliju a zapálím a dodám, že je to se mnou na palici....hlavně, když mě bude milovat

P.S.1. Paní syna vychovala velmi dobře, je mu 68 let,je lékař, na důchod si kopuil domek na vesnici s myšlenkou, že bude odpočívat..... když ale místní zjistili, že mají mezi sebou lékaře, ale nemají ordinaci, zřídili ji a jej požádali o pomoc....vyhověl, slouží, pomáhá, léčí.....i když je to vše na palici....

Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka….prd, kouří se ze mě, protože snad i ten vlak poznal, že jsem holka z dědiny a nedaří se mi připojit k netu…nevadí, nebyla bych to já,abych nenašla řešení.

Řeším to psaním ve wordu….a pokud mi neklekne pc, tak to možná zvládnu i odeslat, uložit a poté Vám to vložit. Dnes supluji revizora a budu přísná, krutopřísná. Na nádraží mě odvezla dcera s Neli a budoucím zeťákem….Hujerovi . Předtím jsme ještě stihli návštěvu pana doktora, který nám sdělil, že náš junior je již velikosti fazolku, to Neli náležitě pobavilo, že její ségra…možná brácha…vypadá jak kousek polívky. Doufám, že ho časem neslupne. První zádrhel nastal, když jsem zjistila, že jsem si měla jízdenku vytisknout…co teď? …pobíhám po nádraží jak potrefený zajíc a v očích mám stres a svěrače, které jsem od včerejšího večera permanentně zatěžovala, dostaly dvojitý příkaz…držet, nepustit…a ani neprosakovat. Průvodčí českých drah mě sdělila, že ačkoli jedu soukromým vlakem a ona s tím nemá nic společného, nedokáže unést pohled na mou zbědovanou a zdeprimovanou tvář a vpustila mě na tajňačku do kanceláře, abych si mohla na jejich pc vytisknout zapomenutou jízdenku…a sobě asi vytisknu cedulku…odstrašující případ…dovnitř se vetřela i Nelka a pod pohrůžkou drážní policie držela jazyk za zuby..cca 5 vteřin….poté by nás mohla vyvést nejen drážní, ale i veřejná policie…jízdenku svírám v dlani a jdu si pro jistotu stoupnout na perón…ani mi nedošlo, že bych si měla zjistit, na které nádraží, či kolej vlak přijede…Hujerovi zjistili , zeťák kufr odtlačil a já s Neli prohopsala nádráží….do teď vše fajn.

Vlak přijel včas, na 2.nástupiště,kolej č.2…. hledám svůj vagón stejně jako idiot myšlenku…z jednoho vagónu vylezl stevard….bože, to bylo maso…mladý, tmavý, krásný kluk…ale mám smůlu, můj vagón obsluhuje slečna a dcera na mě dělá kiš, kiš….a Neli řve…řve steskem, po tvářích se kutálí slzy jako ségra nebo brácha….a fazolí je plný obličej a přidává se i nudle u nosu….Vím, že vlak pojede rychle, že moje cesta bude únosná, ale že i to nastupování bude tak rychlé, to jsem neočekávala…stihla jsem té uplakané tvářičce akorát říct ahoj a miluji tě a dveře práskly a vlak se rozjel….snad zahlídla alespoň to letmé zamávání. Stevardka mě usadila…horší to bylo s mým kufrem, ale ten mám pod nohama, takže z vlaku polezu ztuhlá, kufr pošlapaný, ale jsem tu, sedím a jedu. Na dotaz, jak se mohu připojit na net, jsem dostala jasnou a srozumitelnou odpověď…já pochopila, pc ne….volá Janka….ano jedu, už je vše ok….stále čekám, kdy po mě bude chtít někdo jízdenku…..po 2 hodinách nikdo….mě omejou, tolik stresů kolem toho a nakonec si ji snad zarámuji. Datluji tady a vedle mě si přisedla starší paní…doufám, že není od povahy nervák, protože kdyby takto někdo datlovat vedle mě, vyklovu mu klávesy z noťasu…ale mám štěstí, paní raději posvačila….zřejmě cestuje častěji, protože já mám žaludek jak čočku a nejsem schopna polknout slinu, natož pojíst. A jízdenku stále nikdo nechce.

Do konce cesty mi zbývá 30 min…nastupovala jsem za pomoci Hujerovců a přesto jsem stihla o kufr zakopnout…to jsem zvědavá na to vystupování bez Hujerovců….možná Janku na nádraží překvapím parakotoulem…v ruce kufr, na hlavě klobouk , ale s hubou od ucha k uchu…až tohle budete číst, budu už s Jankou někde u cigára a s bosýma nohama v trávě.

P.S. Pokud okamžitě neukončím psaní a nesbalím pc do kufru, což půjde dost těžko, vzhedem k tomu, že kufr mám pod nohama a prostor tak akorát na zohnutí se a paní vedle mě nevypadá, že by pochopila význam slova "osobní prostor" a navíc zřejmě usla….tak pojedu na okružní cestu republikou.

P.S.1. Doufám, že dal Pepík chladit pivo, jak ne, zchladím já jeho…..

Máme sobotu....víkend....a jak to mohl být krásný víkend.
Tašky vyletěly z hnízda, na další mám nastříháno, buchta upečena, oběd hotový....dnes mám zelí....vývarová polévka je z domácího hovězího, nudličky barvy pomeranče, jak se slepice činily.
Prostřeno, naloženo, jen to spolykat....není mi přáno více než pár soust a rozzvoní se telefon....při současném stavu věcí a horentních přípravách svatby to není nic neobvyklého....neobvyklý je požadavek z druhé strany.....malé děti, malé starosti, velké děti.....na zabití.
Proč mám tento názor? Myslím, že na konci jej budete mít taky.

"Džejny?....takto mě dcera oslovuje...odvezeš mě na pohotovost?"
Zelí mi v puse hodilo štronzo, čímž způsobilo, že půlka je na cestě do žaludku, druhá se zatím převaluje na jazyku....překotně volím , kterou variantu mám zvolit...zda udušení či odplyvnutí...plivu, ještě bych tu chvíli chtěla zůstat.
"Co se stalo? Krvácíš, máš bolesti, omdlíváš?...sypu na ni všechny scénáře, které mě v ten moment napadly v souvislosti s jejím těhotenstvím. Odpověď mě odzbrojila: " Nevidím"....."Co nevidíš?"...."NIIIIC...a následuje pláč a smrkání. Tak tohle asi nebude mít s těhotenstvím žádnou souvislost....nemá. Tohle má souvislost s debilitou. Rychlost, s jakou jsem byla oblečena a před barákem, se dá srovnat s rychlostí supermana....domluva zněla, že mě dcera počká před autem a jedeme....naštěstí bydlíme od sebe cca 150 metrů a ona cestu zvládla sama....mi totiž nedocvaklo, že nevidí...... šouraje se podél zábradlí mostu, sedla do auta a čekala....já spojila odchod z domu s odpadkama, a když jsem dceru neviděla jít, šla jsem ji naproti....ona nikde...samozřejmě, když už seděla v autě.....já jsem asi taky hříčka přírody, protože mé litanie ohledně toho, proč mě nezastavila, když mě viděla míjet auto, odpálkovala....protože nevidííííím...to zní logicky. Jedeme do okresního města a já zjištuji příčiny její slepoty. Mezi vzlyky jsem se dozvěděla, že si chtěla sundat umělé řasy, protože už ji opadávají a ráda by si nechala udělat nové....proč si je sundávala sama?....rozpočet na svatbu je striktně daný a ona jej nechtěla zatěžovat odborným zásahem kosmetičky.....hodná holka....tak použila nějaký olej na atopický ekzém, řasy sundány, bonusem slepota....debil. Autem se ozývají vzlyky, smrkání a otázky, kdy už tam budeme...už tam jsme, vrátný mi sděluje, že oční pohotovost je v jiném okresním městě....35 km od místa, kde se nacházíme....úpění ze sedadla spolujezdce sílí. Na plynovým pedál padla tvárnice a fičíme dál....Pohotovost....dcera se mě křečovitě drží a já ji směřuji k dveřím ambulance....Mami, pojď tam se mnou, prosím...no, ono to ani jinak nejde...když doktorovi, mimochodem velmi hezkému, až jsem chvílemi dceři záviděla její slepotu...sdělila příčinu problému, měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.....mohl si to dovolit, stejně by ho dcera neviděla....Jsme ošetřené, odbelhané zpět do auta a doma. Dcera leží, brečí, že ji to bolí......ale to ještě neviděla, že nemá řasy, jen pár chlupů, které trumfne kdejaký starý smeták...a svatba je za 32 dní.....říká se, že nevěsta má být ozdobou každé svatby....tak ta naše bude ozdobou příprav svatby a myslím, že i dost dlouho po svatbě.....děsím se, až otevře oči a zjistí následky svého konání....jsem hodně kreativní, jdu na pinterest najít, jak se dělají nové řasy.....no uznejte, není to na zabití?

P.S. Ještěže dcera nemá umělá prsa....představa, že by se jich chtěla zbavit svépomoci, mě děsí....

P.S.1. Diagnóza? Poleptaná rohovka v obou očích....Prognóza?...bude to dobrý....Kdy?...ví bůh

P.S. 2. Vyfasovala jsem Neli, už mám za sebou tři porody, jedno ošetření očí, dvakrát jsem byla ženichem.....a takový to mohl být krásný víkend

Hezkou středu, děvčata.....v poledne se nám to zlomí, co? No přece pracovní týden nabyde své půlky a už to bude veselejší.

Jsem sice ve stavu nezaměstnaných, mohlo by mi být jedno, jestli je pátek nebo svátek, ale soucítím s Vámi, ať už v kancelářích, u mašin či v jakémkoli zařízení. Příjde pátek a s ním víkend a většina z Vás se vrhne na ty dokonalé zahrady, zahrádky či jen pipi zahrádečky. Nemám ani jedno z toho, dokonce ani balkón a jediná zeleň je květináč na parapeti a můj zelený obličej vedle něj....ne vždy tomu ale tak bylo.

Koupili jsme v dávných dobách, s mým bývalým manželem, domeček.....dle ceny domeček, realita prozrazovala ruinu...nevadí, jsme mladí, silní, naivní....zrekonstruujeme.

Po roce jsme ....postárlí, slabí, a ještě více naivní...ale rekonstruujeme....zatím tedy bydlí jenom koně...nové stáje...psi...nové boudy, naštěstí byly kočky rozumné a psy vstřícní, takže vzali kočky do podnájmu....sem tam vzali i naše děti. Jedinou změnou na domečku byla vyklizena kuchyň a jeden pokoj pro všechny...tedy i adoptovaná děvčata....a všechny, kteří k nám zavítali na kus řeči a zůstali několik dní. Jenže je třeba je nakrmit. Upeču jim bublaninu....jak já jsem ale šikovná...vše potřebné mi nabídne naše zahrádka....velmi si ji vážím, protože donutit manžela, aby mi zryl cca 10 m2 , vyžadovalo několikadenní prošení, podlézání, vydírání a nakonec demonstraci vlastních mozolů od rýče....zryl...a večer si obvazoval mozoly. Rebarboru mám, jdu slepicím ukrát vajca...zřejmě jedna z nich zjistila můj plán a vyslepičila to ostatním, protože vajca hledám po celé zahradě a přilehlém okolí....mám je, mrchy je schovaly do sena....všechno mě štípe, kouše a seno mám i v zubech....ze dvora se ozývá...máme hlad. S vědomím toho, že jedině já je mohu zachránit od smrti hladem, slibuji dobrotu a chvátám do kuchyně...našleháno, namícháno, těsto ozdobené rebarborou, chybí jen zapnout troubu a pak se kochat pohledem na kontejnery...strávníky. Máme starý sporák...a protože jsme se rozhodly koupit baráček bez plynu a sporák na plyn...jak brilantní nápad...napojuji sporák na plynovou bombu....hotovo. Jsem sice odvážná baba, ale přesto žádám kamaráda, aby mi troubu zapálil, protože on ten plamínek vždycky blafne a já se leknu. Kamarád s větou...jsme pekly...chce mít tedy taky zásluhy...koná.

Jenže jak držet čudlík na pec a k tomu škrtat sirky? Je koumák, o čudlík se opřel čelem, je nutno se řádně zapřít a škrtá....stojím v protilehlém rohu místnosti.

Ozve se rána, řinčení skel a vedle mě v rohu přistane balík, který jekne...kurva, au ( omluvte to slovo, ale tak tomu bylo).

Přistál u mě marťan, nevím, kde se poděl kamarád, ale ten balík se rozmotal a čuměl na mě s výrazem údivu a šoku....troubu zapaloval člověk a teď je tady plezmero bez ofiny, řas, obočí a chlupů na rukách....jako bonus máme vymlácená okna v kuchyni a bublaninu, bohužel neupečnou, i na našich trikách. A z venku se ozývá...máme hlad. Odezva z kuchyně? Jděte se napást.

Následující hodiny se shánělo sklo do oken, škrábala bublanina ze zdi a největší práci dalo utěšování kamaráda, že mu to fakt sluší...... i bez řádného ochlupení....ale zkuste utěšovat a neřehtat se, když si ten scénář zopakujete v hlavě a vidíte holátko před sebou.....Večer se opékalo, sedíme všichni kolem ohně, zpíváme....jen kytara ze ozývá z dáli....kytarista-holátko zvolil bezpečnou vzdálenost od ohně, sirek i ode mně.

Stejně to byl krásný den...mám nová okna v kuchyni, oškrábanou omítku a kamaráda jako kuře...tak přece jen se ta rekonstrukce hnula.

P.S. V domečku už bydlí nová hospodyně, ani té se nepodařilo postoupit v rekonstrukci a dokonce zřejmě zvítězil manžel, protože i ta zahrádka už není.....je mi to fuk,já mám vzpomínky k nezaplacení.

P.S. 1.Kamarádovi vše dorostlo, zase je fešák, na mě ani bublaninu nezanevřel...jen si od té doby vždycky vozil svačinu. A když se ozvalo dvorem...máme hlad....prchal do bezpečné vzdálenosti...vše pozoroval z lesa a vracel se až po halsitém volání: Jarííííí, je bezpečno.

P.S. 2. Stejně Vám ty domy, domky, zahrádky a život na vesnici závidím....a počkejte, až Vám povím o střeše stáje, osazování dvora trávou, opuštěné popelnici, či obracení sena....

Jsem zpět.....proč tak brzy?
Zkuste si navštívit čokoládovnu, odolat,nezadlužit se a ve výsledku projít dveřmi...nemožné.
Můj dnešní harmonogram byl nabitý prací...původní záměr ovšem zhatila kamarádka sdělením....jedeme do čokoládovny.....tak jedeme.
Při jízdě jsme si jasně stanovily pravidla...to její znělo: dám si tam jednu čokoládku a jednu si vezmu domů, co ty? Já zkontrolovala obsah peněženky a zjistila jsem, že díky jejímu obsahu si k té čokoládě maximálně přičichnu...Sisa byla velkorysá a přibrzdila u bankomatu....u ní si člověk musí velkorysosti vážit, umět parakotoul a mít vlastnosti sprintera...vše jsem splnila.
Bankomat jsem požádala o kapesné ve výši 200 Kč, které vyplnily v peněžence vaakum...mám celkem 450 Kč....to bude mejdan.
Čokoládovna byla nádherná, při vstupu do ní se Vám zatají dech, vylezou oči z důlků,roztáhne chřípí a chuťové buňky začnou stepovat...a moje živelná kamarádka objeví svůj asi 10 tý stupeň rychlosti. Mezitím, co ona lítala od bonbónků k čokoládě, já sledovala prostředí, komunikovala s prodavačkou...vše jen do chvíle, kdy nám ukázala misky s ochutnávkou....plenila jsem postupně jednu za druhou, škoda, že ty misky byly porcelánové, sežrala bych i je. Sisa má nakoupeno, bratru za 400 Kč...(prý jen jednu čokoládku tady a jednu domů). Jsem na řadě...lítám taky, hubu plnou slin...teď už vím, proč jsme byly od sladkostí odděleny sklem...já bych slízala i to sklo. Polkla jsem vědro slin, vyslovila svou objednávku....mezitím Sisa pokračovala ve štrafetě vyjídání doplněných misek....platím 200 Kč....jsem na sebe pyšná, zase jsem zvládla ušetřit a zanechat tak peněžence její poslání.
Po posledním blesknutí foťáku se loučíme, kradmo strkáme do pusy ještě pár kousků čokolády a každá si neseme svou taštičku laskomin. Cestou domů máme stažené okna na maximum....raději dojedeme domů jako můry, než aby se nám těch společných 600 Kč změnilo na hovniválovou hroudu....
Jěště teď mám chuť čokolády na jazyku......já už to totiž s prominutím sežrala.

P.S. Říká se, že čokoláda člověka nabudí a dodá mu endorfiny....zřejmě nejsem člověk...chce se mi spát a nechat si zdát o bonbónech....( s endorfinama mají pravdu...jsem šťastná, že jsem dnešní výlet absolvovala..i s tím sprintem a parakotoulem)

P.S. 1. Netušila jsem, že bonbón s růží, fialkou, chmelem či mateřidouškou může tak dobře chunat.....jdu si ušít pytlík na bylinky a čekat na měsíční svit

P.S. 2...ale mezitím se asi změním na šakala a budu výt na wc....hořká čokoláda měla 72%

1.díl čokoládovna
Slíbila jsem, že dodám dnes v premiéře i 2.díl.....po čokoládovně...

Dojíždíme nabité endorfínama a s frizúrou koštěte na hlavě k domovu ( bonbónky bylo třeba chladit otevřenými okny) a zarazilo nás množství aut před "hrabárnovým" domem....Sisa upadá do údivu.....ty vole, co je tady tolik aut?....já upadám do kómatu z ní...dnes je tady Blešák, zastav, velím s trochou obavy v hlase, protože pokud je Sisa velitelem zájezdu a to ona je vždycky, tak mám obavu navrhnout jakoukoli změnu v itineráři. Nevím, jestli ji tak rozněžnila ta cukrárna nebo můj žadonící hlas, ale stojíme.
K mému údivu i ona vysedá a je odhodlána jít se mnou...tímto tedy projevila notnou dávku odvahy, protože do té doby netušila, co si na sebe upletla.....Sisi, tady se asi platí vstupné...vole, tak to tam nejdu ( už jsem si zvykla, že jsem pro ni vůl)...velkoryse vytahuji dvacetikorunu a můžeme vstoupit. Já vstupuji dnes do druhého království, Sisa opatrně a štítivě našlapuje do sálu...už vím, proč tomu tedy říkají blešák, čekám, kdy se začne drbat. Já jsem shrbena nad bebechama, ona se rozhlíží a začíná se chytat....tedy jen vizuálně, protože jak jsem po chvíli zjistila, tak ta nebohá žena nedokázala udržet mé tempo a vypadá jak ztracené štěně. Nemám čas na ni dohlížet, tak se sem tam ozve sálem: Sisíííí....zkuste najit trpaslíka mezi tolika poklady...mám ji, můžeme pokračovat....a nastal bod zlomu...nejen, že mě o pár stolů předběhla, ale ještě objevila něco, co jsem musela mít a mám...dokonalé zrcadlo. Pokud jsem na sebe byla pyšná, že jsem v čokoládovně ušetřila, tak tady jsem nechala svou peněženku vykrvácet ze zbytku toho, co mi zbylo...zrcadlo mám, jdeme dál. Sisa si chudák asi myslela, že tímto akce Blešák skončila....neskončila...objevila jsem ještě poličku. Jsem bez peněz....mohu končit. Ne ale Sisa...propadla kouzlu bebech a hledá to, co se líbí mi.....opět je velitelem a já se tentokrát měním na ztracené štěně. Jak to tady fuguje? Kdo to řídí? To tu můžeme prodávat i my?.....je zvídává , to je od ní milé....Zjisti to...tímto svou milost zabila. Pokorně vyhledávám organizátora a zjišťuji vše, co mi dala za úkol....její závěr?...v listopadu tam budeme mezi prodávajícími......ona prý prodá dvd a vše nepotřebné...co prodám já....Sisu.

P.S. Ten malý kudrnatý zakuklenec nezapomněl škodolibě poznamenat, že ona sice utratila v čokoládovně 400 Kč, ale já nechala za dnešní výlet 450 Kč.....ale víte co? ....nelituji, osladila jsem si život, donesla domů bebechy a strávila čas s kamarádkou, pro kterou jsem sice " vůl", ale není s ní nuda a dokáže být stejně jako já malým posedlým děckem

P.S.1. Doufám, že zrcadlo a polička vydrží déle než bonbóny, ty byly po smrti půl hodiny po mém návratu domů....lednici obcházím obloukem, protože tam jsem uschovala pomerančovou pralinku a koníka pro Neli.....ticho, slyším řehtat koně z lednice.....snažím se ovládnout svou silně vyvinutou slabou vůli....tohle už fakt Neli nesmím sežrat....vyhlašuji si bobříka .....bobříka odolnosti

P.S.2. Věřím, že tohle zrcadlo by jste tam taky nenechaly

Hezký pondělní start do nového pracovního týdne, děvčata.

Včera neděla byla, včera byl hezký čas......

I takto do zpěvu mi bylo, ačkoli se v posledních dnech na mě vyvalila lavina novinek a změn v osobním životě, kdy jsem si říkala, že má ramena musí zdárně konkurovat Arnoldovi, ale pro jistotu jsem si je přeměřila a zjistila jsem, že na mých 50 cm kostnatých zad spočívá tíha dvou svateb mých dětí....šprýmaři.... od jejich vstupů do manželství je dělí pouhé tři dny od sebe..... čas na veškerou přípravu..... 37 a 39 dní....co teď? Sesypat se, nebo se tomu zasmát v domnění, že jde o kanadský žertík? Nesypu se, snažím se budit dojem silné baby....šok prozrazují jen vytřeštěné oči, třesoucí se hlas a žuchnutí na prdel.....jenže u nás nikdy nezůstávalo jen u jednoho překvapení a není tomu ani tentokrát....v únoru přibude trpaslík....žuchnutí na prdel se mění v polohu ležmo....pro jistotu volím stabilizovanou polohu, aby se se mnou dcera netahala a ten trpaslík velikosti špendlíkové hlavičky nechtěl zjistit, proč se babka válí po zemi a zda to není nějaká nová hra, které by se chtěl účastnit....už se mi netřepe jen hlas, už se třepu celá....Jsem ráda, že mě dcera považuje za velmi silnou matku, protože zřejmě nabyla dojmu, že když už jsem v poloze ležícího střelce, bylo mému zdraví učiněno zadost....ne však tomu psychickému...proto přináší hned další novinku....hypotéka, dům, dluhy......vysvětlení? Až jednou budu stará....tímto jsem zestárla rázem o 100 let....a budu potřebovat pomoc, tak mě chce mít doma.....takže společné bydlení.....co teď? Už jsem ve stabilizované poloze, třepu se, co mi zbývá za reakci? Snad jen upadnout do kómatu a vzbudit se, až bude po všem. Noc po těchto informacích byla bezesná....v hlavě se mi honily scénáře, kdy nejchůdnější se jevil tento...vykrást banku, udělat svatby, koupit domy a pak se nechat zavřít do jistoty teplé stravy a pevného řádu....jenže morální zásady vštěpené mou maminkou mi velí..čelit všem nástrahám, poprat se se životem a hlavně...neztratit víru ve své schopnosti a humor. Všechno v životě se dá zvládnout, pokud má člověk nohy na zemi, dobré zázemí a děti, které Vám sice dokážou pomoci poznat Vaše nikde nekončící meze zdraví fyzického i psychického, ale mají v sobě skromnost, zdravý rozum...tady ale velmi často pochybuji...a víru v rodinu.

P.S. Ačkoli mě moji tři trpaslíci osedlávají jako koně, uvazují ke konferáku jako psa, nutí mě zmítat se ve vaně jako mořská panna, dělat jim v lese vlka, či formuli na 4 metrech pokoje a sbírat drobky po celém bytě...miluji je a těším se na další bezesné noci se sunarem, batohem plenek a dokonce i na ty hnusné příkrmy

P.S.1. Pokud vyjde společné bydlení, tak vím, že spíše než starost o moje klidné stáří, je strach mé dcery, jestli vše zvládne sama.....ale i tak je hezké, že tím, koho si zvolila za svou berličku, jsem já

P.S. 2. Včera jsem si vyčistila hlavu v lese...v přítomnosti Neli....tohle 4 leté děvčátko je moje berlička....berle, sloup, pilíř....můj svět...a její svět dostane sourozence..

P.S. 3. Nekřič na maminku, má miminko....a to jsem jen zavolala k autu, že než nasednu, vyhodím odpadky......mám pocit, že se rodí dobrý sourozenecký vztah

Hezkou středu, děvčata.
Je mnoho věcí,které do měst či vesnic přijíždějí...pouť, čistírna peří, pojízdná prodejna, no a k nám přijela hrabárna....říkáte si, no a?
To jsem si svého času říkávala taky. Nechápala jsem ty fronty ženských před zavřenými dveřmi, obtěžkány taškami, do té doby prázdnými. Sběratelky veteše...tak jsem je tehdy nazývala. Ale přišla změna...změna ve mně.
Včera jsem si natočila budík...musím si změnit jeho vyzvánění na nějakou příjemnou melodii, protože ten pokřik, který mě ráno vystřelil z lůžka je děsivý. A vyrazila jsem s Ikea taškou...bobotaškou...obléhat zavřené dveře...a to doslova, protože těch natočených budíků bylo mnoho. Fronta připomínala dalmatina, dalmatina v opačném barevném provedení....všude černá, sem tam bílá.
Úderem 8 hodiny se dveře rozletěly a začal boj...boj o hadry a o život. Takto si představuji kurník...maminy se hrabaly jak slepice, já mezi nima, ty, které měly děti sebou, okamžitě na ně zapomněly.
Lítala jsem od riflí, přes dětské oblečení až po drobnosti do bytu. Za sebou pytel, před sebou tmu.
V tom jsem si všimla, že v rohu místnosti, dámy, pověřené vybalováním pytlů, servíruji ty nejlepší kousky svým oblíbenkyním...jdu se zalíbit. Nenápadně, leč najisto se připojuji ke skupince, pozoruji a navazuji společenskou konverzaci s podlézavým tónem...dala bych se na chleba mazat...nedaří se....v mém pytli nekončí nic, co jsem tak toužebně lákala. Měním strategii, snažím se vyvolat dojem lhostejnosti a touhu vlastnit něco originálního těžce potlačuji, stejně jako vztek z neúspěchu...jenže ani tentokrát nemají dámy snahu naplnit můj pytel. Na řadu přichází další strategie..drzost..ta mi jde stejně nejlépe...v momentě, kdy dáma natahuje ruku s bundičkou ke své oblíbenkyni ,se zcela zřetelně ozve: " tuto si beru já, slečny zde mají již dva pytle plné a můj je jak vojákův po opušťáku"...a lapu po bundičce s beruškou..a je moje. Ještě jsem ji nestihla ani prohlídnout a už cítím, že mi ji škube černá ruka obtěžkána několika zlatými prsteny....neuvěříte, ale padlo i několik ran a já se naučila nová cizí slova....překlad jsem si vytvořila sama...." dej sem tu bundu ty bílá vráno, naši Eržice bude slušet a dělej, nebo dojde Dežo a pak teprve pochopíš, co je tma"....nedala jsem, bouchla jsem si taky....ale Neli je krásná beruška.....příště se pokusím sehnat motýla Emanuela.

P.S. Je fakt, že malá Eržika by dodala bundičce se svoji černou, kudrnatou hlavičkou, na které ji trčely vlásky jako tykadélka, ten pravý beruškovský šmrnc, ale Neli je se svou blonďatou hlavičkou beruška originál.

P.S.1. Chápu, že Dežo je odkázán na soc.dávky, že jich bydlí na minimu m2 hodně, že nemají vlastní auto a musí je vozit taxi, že to zlato něco stojí, že já si na rozdíl od něj mohu dovolit i čtyři pruhy na triku......ale i tak jsem jim tu bundičku za celých 22 Kč nenechala.

P.S. 2. Očekávám obsílku od PČR....

Hezkou neděli, děvčata.

Víte, já osobně nejsem zastáncem prvoplánových svátků a uměle vyvolaných láskyplných vyznání...člověk buď miluje nebo toleruje.
Jsou ale dva dny v roce, kterým jsem schopna otevřít své srdce dokořán a snést na oltář lásky celou svou duši.
Prvním z nich je Den dětí.....a druhý je právě dnes....Den matek.

Pokaždé si lámu hlavu, jak moji mamince vyjádřit lásku, úctu, respekt a věrnost.

Jak lásku?....když máma řekne, že by pro své děti dýchala a pokořila celý svět, znamená to, že v nemoci je to právě ona, kdo vyměňuje náplasti, otírá čelo, spí na jedno oko, kdo odhání zlého psa, zašívá plyšáka,nebo tlumí bolesti první lásky....miluje Vás

Jak respekt?....když máma u dveří překračuje několik párů cizích bot, nenutí Vás ztlumit hudbu ani jíst fazolové lusky, když se jednoho dne zničeho nic věčně otevřené dveře Vašeho pokoje zavřou a ona nemá potřebu je otevírat bez zaklepání,když znala do té doby jen tunel na silnici a najednou má doma dva ve Vašich uších, když se ji stane z blonďté holčičky černovlasá slečna .....respektuje Vás

Jak úctu?....když máma není sportovní fanda a přesto s Vámi absolvuje všechny sportovní dny, když Vás nechá vybrat si z jídelního lístku to, nač máte chuť, když ji ukážete první vnouče a Vy si všimnete nového výrazu v její tváři.....ctí Vás

Jak věrnost?....když máma po sportovním zápasu zaklepe na Vaše zavřené dveře pokoje, kde řve hudba, překročí boty kamarádů, podá Vám náplast na koleno spolu s talířem chlebů a přitom Vás nenápadně pohladí po změněné barvě vlasů a cestou zpět do kuchyně se zastaví v chodbě u vystavených fotek Vás v časovém rozpětí od zrodu po současnost....je Vám věrná

A takovou mámu mám já....

P.S. Moje maminka nikdy nic nechce, říká: mám tebe, mám vše....proto ji chci být květinou, sladkostí,obrázkem...

P.S.1. nakreslím ji obrázek, bude na něm ona....ale raději to pod to napíšu, kdyby se nepoznala

Krásné pondělí, děvčata.

Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok....ale já bych klidně hodila zpátečku a vrátila se do neděle.
Že nejsem sama? O tom nepochybuji. Jenže proč se chci vrátit zrovna do neděle?

Včera jsme s Nelkou ( přibraly jsme i maminku, protože ležela na prahu a držela se nás za nohavice) podnikly výlet. Pojaly jsme ho pro nás tradičně monotématicky...koně. Ale jak jsem ke konci výletu zjistila, tak i ty naše milované iháčky trumfnul jeden zážitek.

Jely jsme do Kozlovic....při průjezdu kolem cedule vesnice jsem začala mečet, čímž jsem způsobila šok osazenstvu automobilu...Katka šlápla na plyn úlekem a Nelce vystřelila hlavička směrem k vydávajícímu zvuku kozy....netušila jsem, že děti dokážou otočit hlavičku téměř jako sova. Babi, proč mečíš?.....jsme přece v Kozlovicích, tady se nemluví, ale mečí.....aha, mééé, mééé....víš, co jsem ti řekla?....no, pěkně jsem si naběhla....po pár metrem mečí i řidič....jen netuším, zda se připojil ke hře, či zda dcera mečí, ať nemečíme. Já ji nerozumím, nejsem z Kozlovic.
A jsme u stájí, kde je ubytovaných cca 70 koní. A máme štěstí, probíhají závody....dereme se s Neli z auta, mi to jde hůř, protože tahám z mikro auta obr pytel sušeného chleba. Sedáme si na tribunu a sledujeme koně, kteří se chystají k závodu.....vše probíhá za hlasitého komentáře Neli....zhodnotila jak koně, tak prostředí a v neposlední řadě i vizáže jezdců, kdy se ji jedna paní natolik zdála podivuhodná, že zcela neomylně počkala na její průjezd kolem nás, aby poté velmi zřetelně vypálila: Chudák krásný koníček, on musí vozit starou babku....on asi zlobil a má to za trest....kůň přešel z kroku do cvalu...madam vynechala klus, asi se bála, co by se ještě dozvěděla. Babka nakonec vyhrála. Ale my netleskaly jí, ale tomu chudáčkovi....jak zkonstatovala Nelka.
A máme hlad jako koně. V první hospodě jsme se cítily jako doma...taky si nás nikdo nevšímal. Na protest jsme se sbalily a odjeli do hospůdky ve mlýně..a tam to teprve začlo.
Nádherné prostředí ve stylu starých časů a.....a pod splavem Vodík, za splavem vodník. Jdu popředu jako správný velitel zájezdu a Neli s maminkou mě následují. Zahlídla jsem dalšího vodníka na lavičce a chystám se Nelku překvapit...podařilo se mi to víc než jsem chtěla...schovaná za bukem číhám až se Nelka přiblíží a vypálím..brekeke, brekeke......dítě řve strachy, Katka řve úlekem a já řvu smíchy....Nelka si cvrnkla strachy, katka úlekem a já jsem pochcaná smíchy.
Neli si dala polévku a další už prý nemůže, má stažený žaludek...z čeho? Povídám ji o vodnících, o dušičkách, což ilustruji na hrníčku s pokličkou, ve kterém mi donesli čaj. Nabyla dojmu, že piju duše. Do hospůdky se přiřítil chlapeček a zakopl v rychlosti o práh...vidíš babi, taky se bojí vodníka u dveří...sleduji, zda nemá kolečko na kalhotech, následuje ho maminka se škodolibým a uspokojivým výrazem...taky asi bylo brekeke. Neli při vyprávění dostala do svého "staženého" žaludku maso jenen z mého, ale i z maminčiného talíře. Odcházíme a nám se podařilo Neli přinutit k fotu se zeleným frajerem.....
Výlet je u konce a vracíme se domů, jsem utahaná a spokojeně se odkládám na zadní sedačku auta a bere mě spaní.....mééé, mééé...do prdele, já se lekla....opouštíme Kozlovice a Neli mečí.

P.S. Vše, co řeknete, může být použito proti Vám. Mééé, mééé.

P.S.1. Dítě poslouchá velmi bedlivě, ikdyž vypadá, že je nepřítomno.....a sní nejvíce, když má stažený žaludek, ale Vy mu přitom roztahujete zorničky svými příběhy...příště si nabalím svačinu....aby se mi nestáhl žaludek

P.S.2.Příště pojedeme do Rybího....už teď přemýšlím, jak budu při průjezdu cedule vesnice krásně mlčet

Děvčata,
já jsem dneska tak líná, že bych se měla stydět.
Ale protože jsem tak líná, tak se mi nechce ani se stydět.

P.S. Jsem tak líná být líná, že jdu raději něco dělat.

Děvčata, dnes na mě, prosím, opatrně....jsem minutu po porodu 4,5 kg syna.

P.S. Co na tom, že to bylo před 24 ti lety......mámy si, co se dětí týče, pamatují vše.

P.S.1. Jen to kojení bych tedy už vynechala.

Hezký den, děvčata.

Tedy já doufám, že dnešek bude fajnový, protože můj včerejšek byl den BLBEC.
Pominu-li únavu, která na mě dolehla vší silou a myslím, že to byla síla celého světa, tak se poondilo vše, na co jsem šáhla a na co jen pohlédla.
Nejdříve se mi utrhlo ucho tašky...no ony ty igelitky jsou fakt "trvanlivé", následně se mi vysypal nákup, klíče od auta si našly jedinou kaluž a neomylně do ní zahučely, do vchodových dveří jsem narvala silou obra Koloděje špatný klíč, samozřejmě potom nešel vytáhnout, před dveřmi bytu, kdy jsem měla nákup i v kapsách, mi upadly znovu. Otevřu dveře a vysype se na mě pošta z truhlíků u dveří, chci si ohřát oběd a prdne mikrovlnka....a to tak, že vyhodí pojistky i s hlavním jističem...skříň nejde oteřít, tak hledám domovníka...ten je nezvěstný....pomohl soused, otevřel, nahodil...mikrovlnka kaput.....přijela babička, bez ohlášení, chudák, jsem protivná a nepříjemná, volá Neli, že jdou ke mě, uklízím stroj a čekám, nikde nikdo, po 2 hodinách píšu dceři sms s obsahem sprostého slova...ta nechápe, o co jde....Neli volala z vlastní iniciativy a poté upřednostnila Ledové království na dvd...tahám stroj zpět a šiju...zips naopak, prostřižená podšívka a chybí mi kousek popruhu....a já jsem na pokraji zhroucení....otevřu net a tam čtu....Oli má problém s hovny, Jitku obrala prodavačka.....děkuji holky za to, teď vím, že jsem v tom nebyla sama.

P.S. Mohl by jste mi to, Živote, prosím, dávkovat po kouscích a ne to na mě vyblít vše v jeden den? Jsem jenom ženská, se sklony k hysterii a po dlouhé době jsem zjistila, že umím propadnout beznaději.

P.S. 1. Spala jsem 10 hodin...zázrak...měním se v batole.....klečím na koberci, broukám si ....a stříhám látky....vše je v pořádku

Hezký večer, děvčata.

Ležím si ve vaně, odpočívám a užívám si pohledu na Neli, toleruji cákance na podlahu i skotské střiky do mého obličeje....dnes jsem dobře naladěna, tak nekomentuji....utřít, do pyžam a hurá k " samotě u lesa". Ale nesměla bych to být já, aby šlo vše podle plánu. Proč by nešlo?

Crrr, crrr....na displeji Kačka - Neli...co chce po deváté večer?

"Co je? "

" Mami, neuvěříš, co se mi stalo"

Moje životní zkušenosti mi napovídají, že uvěřím....

" Jsem zavřená na balkóně a nemůžu ven. Teda dovnitř."

" Dojdu tě otevřít."

" Ale já mám klíče v zámku...otočené"..a já jsem vytočená.

Rozblikala se ve mě kontrolka, jen nedokážu ihned identifikovat, zda je to kontrolka strachu o dítě nebo vzteku z narušení poklidného večera. Pokouším se navrhnout pár rad a doporučení, ale nevím, zda je to nešikovností dcery, protože nepřipouštím, že by kterýkoli z mých návrhů byl mylný, nebo zda výrobci dosáhli v nepřekonatelnosti oken plného počtu bludišťáků. Co teď? Nezbývá, než obléct vyvařenou Neli a sebe a podniknout noční výpravu s posláním záchrany. Zatímco Neli řve, že je maminka vlastní blbostí uvězněna na balkóně, balím vercajk a odhodlaně vyrážíme.

Neustálou přítomnost dcery na balkóně prozrazuje " kouřová světluška"...usuzuji, že ta cigareta zažila pár tahů ( párem rozumějte dva) a byla mrtvá.

Přede dveřmi bytu obhlížím a odhaduji kvalitu a odolnost kliky a jako správný záchranář vydávám směrem k Neli povely..šroubovák...kleště...neřvi, nemusí sousedi vědět, že jsme tady. Pohledem sleduji jejich dveře a světelný průzor v kukátku potemněl...už o nás vědí...přesto pokračuji v záchranné misy...klika povolila a dcera je vysvobozena. Neli jásá, dcera jásá a nevím, čím to je, ale jásám taky.

P.S. Jen nepochopím, proč byla dcera na balkóně jen v tílku a kalhotkách a nevzala si toho víc...teda krom mobilu. Zřejmě pošlu děkovný dopis T-mobile a aby věděli, že jen díky nim si dcera zavolala pomoc, tak přibalím i 10 vajec.

P.S. 1. Jsem dceři za tuto zkušenost vděčná. Myslíte, že bych neměla? " Babi, ty jsi nejlepší, zachránila jsi mi maminku"...mlaskavá pusa a objetí síly hroznýše....pro tohle měla.

P.S.2. "Babi, jakto, že umíš otevřít dveře bez klíčů? Ty jsi byla někdy zloděj? "...Tak tak vděčná dceři teda nebudu.

Dobrou noc

Hezký podvečer, děvčata.

Máme tady opět středu, posledních pár hodin před Velikonocemi, většina dokončuje zakázky, aby jste zútulnily domácnosti svým kamarádkám, známým či jen virtuálně známým. S posledním stehem se z Vás stanou vymetačky všech nashromažděných drobků, chuchvalců prachu a záměrně přehlížených nedostatků v domácnosti. Měla bych se asi taky rozhlídnout po svém doupěti, když ne pouklízet, tak alespoň zahladit stopy viditelného tvůrčího nepořádku, ale když mi se tak nechce a díky za jaro, mohu to vše svést na něj.

Tohle všechno mohu nějak obelstít, přehlídnout nebo záměrně opomenout. Ale co nemohu, je zdraví. Takže po vánočním gipsu jsem směle zahájila rehabilitace. Ráno jsem spáchala opětovnou hygienu své horní části těla, rozprášila na sebe notnou dávku deodorantu, zkontrolovala kvalitu podprsenky....byla velmi dobrá, jelikož ji vytahuji jen za tímto účelem a přišla první ranní sprška: Babi, ty máš v té podprsence schované prsa? Ano, mám. Maminka si dává podprsenku na prsa, ale když ji sundá, tak má prsa pořád na břichu, proč si je tam nenecháš taky? ....Většinou mívám rychlou odpověď na všechno, ale tentokrát mi došla slova.
V čekárně jsem Nelce přednesla seznam příkazů a zákazů, nasazujíce ji šustivé obaly na boty, které se ji natolik zalíbily, že musela několikrát v různých rychlostech a stylech běhu prolítnout a s komentářem o šustivosti informovat osazenstvo čekárny o svém zjištění. Pět pánů zabořených do sedaček ji sledovalo střídavě otáčejíc hlavou do stran, takže připomínali diváky tenisu a záviděli ji její živelnost...soudě podle francouzských holí, jedněch berlí a vysoce podražených bot jednoho z pánů. Modlila jsem se, ať nečekáme dlouho. Konečně: Paní Mutinová....vstávám a čekám na Neli...sedí( teď, když máme jít), pojď....mě nevolali, ty jsi jim neřekla, že příjdu taky?...mám oči v sloup, za co?.....zatahuji závěs v kabince, svlékám triko a se stresem doufám, že komentář ohledně podprsenky je pro dnešní den vyčerpán. Neli sedí na lůžku vedle mě a pozoruje, jak se mnou sestřička zachází. A jsme samy v kabince. Babi, to máme krásný domeček....pššš Neli, šeptej...dobře a co to máš na zádech? ...elektriku....pláč...to tě zabije a ještě ti dala ta tlustá sestřička škaredou hadru na záda....ranní sprška číslo dvě. Po uklidnění, že mě nikdo nechce zabít, hadra je škaredá, ale určitě čistá a sestřička není tlustá, jen má zdravou chuť k jídlu se znormalizovala a vnímala okolí. Za plentou se ozvalo mužské posmrknutí, zpozorněla, po posmrknutí následoval hlenovitý kašel, poposedla, chřípí roztáhla a čekala...dočkala se...přišlo řádné popotažení zapomenutého snople z palce u nohy...na nějaké příkazy a okřiknutí nebyl čas, byla ve svém soudu rychlejší, takže celou rehabilitací se nesl dětský pohoršený hlas...ten pán je prase, půjč mu kapesník a až půjde píchat uši, tak ať neřve, dobře mu tak. Z ostatních kabinek se ozval hurónský smích a z vedlejší dunivé smrkání. Ranní sprcha číslo tři. Sestřička pohoršena Nelčinou pravdou o svém vzezření a zároveň s děkovným výrazem, svědčícím o tom, že i jí nebyl chrchlající pán příjemnou vložkou dne, mě odpojila od přístroje a dusavým krokem odkráčela k dalšímu pacientovi, kdy za sebou škubla plentou takovou silou, že se rozehrály všechny háčky na lanku a hybou se snad i teď. Přetahuji si kvapem triko a to čírtě povídá....babi, ty si musíš oholit chlupy pod pažou, máš tam bambule....doktor mi bude muset předepsat antidepresiva, jinak se nedočkám její svatby....nevím, co příjde dřív, jestli přirozená smrt nebo mě zabije dětská nevinná upřímnost. Ranní sprcha číslo čtyři. Návleky ji sundávám v olympijské rychlosti a myslím, že má dnes Neli o pár centimetrů delší ruku, jak jsem ji táhla pryč a děsila se okamžiku, že se odtáhne plena vedlejší kabinky a odkryje se anonymita chrchlajícího pána. Hrozilo by nebezpečí dalšího komentáře a to už bych nemusela přežít.

Na náměstí jsou Velikonoční trhy, hraje hudba a voní pečivo. Lidé ochutnávají, zkoušejí odolnost tataru, ječí řehtačky a.....a na prostředku zeleného trávníku se zmítají dvě postavy...tančíme s Nelkou...jako jediní dva exoti .....Osvobozující pocit. Nikde nikdo chrchlající, žádná tlustá sestřička se špinavou hadrou a chutí chtít mě zabít elektrikou. Jen malá, skoro 4 letá holčička, která prožívá tóny hudby, má rozjařená očka, usmívá se a když řekne: babi, já tě miluji......Ranní vzpruha mazající ranní spršku jedna, dvě, tři i čtyři.

P.S. Na rehabilitace si oholte podpaží, nohy či cokoli, co budete muset vytáhnout na světlo boží, protože bambule jsou fajn jen na čepicích, před vstupem do kabinky upozorněte společné osazenstvo místnosti, aby se před procedurou vysmrkalo a raději i poškrábalo, aby nebylo vystaveno případnému dětskému soudu a následnému odsouzení. Vše se dá přežít, pokud berete život s humorem.

P.S.1. Tančete. Tančete kdekoli, kdykoli a s radostí....je to osvobozující a věřte, že je plno dalších, kteří by tančili rádi, jen nemají tu odvahu co Vy. A v tom je Vaše síla.

P.S. 2. Jdu si zatančit, protože za chvíli příjde Neli na noc a já cítím, že tímto dnešek nezkončil.

Děvčata, dnes jsem se dozvěděla něco, co jsem vůbec netušila a mám potřebu se podělit.

Babi, kde se prodávají semínka?
V květinářství.
Zajdeme tam?
Podívat se můžeme a proč?
A koupíme nějaké?
A kam je dáme, když nemáme zahradu ani balkón?
Do pupíku.
????Proč do pupíku? (v mozku mi to šrotuje)
Protože chci sestřičku. Maminka říkala, že tatínkové koupí semínko a dají ho mamince do pupíku, to semínko se provrtá do bříška a narodí se miminko. A když nemám tatínka, který by mamince to semínko koupil a narodila se mi sestřička, tak ho kup mamince ty.

P.S. A já si kvůli tomu pořídila chlapa.

P.S. 1 Máme doma semínka ředkviček, tak jsem zvědavá, co z toho bude. Děsím se.

Hezké a usměvavé ráno děvčata.

Včera nám Vlaďka dodala svůj životní příběh s nádechem hororu, romantiky i lásky a při následné komentářové komunikaci mě přivodila vzpomínku na jeden můj životní postřeh a s jejím vědomím o tom, že Vás jim dnes oblažím, zasedám ke klávesnici a datluji.

O čem že to dnes bude? Jak naložit s přebytky.

Jako matka a manželka, podotýkám, že jsem se tím vším stala v mých 18 ti letech, kdy dívky řeší starosti typu co na sebe, kam na diskotéku, tak mou hlavní náplní bylo, jaké koupit povlečení, co to je nájem a kde se platí, nucenou a nudnou četbou se stala kuchařka a v neposlední řadě okružní procházky kolem porodnice, protože to stvoření ve mě rostlo každým dnem a při zaslechnutí křiku z míst, kde se nacházel porodní sál, rostlo přímoúměrně i mé zděšení, že v září tam budu řvát i já. K tomu maturita na krku a manžel ještě celý další rok na vojně. No umím si ten život hold zpestřit.

Ale protože život má vše do puntíku naplánované, přišlo září a já neřvala, řvala dcera, přišel duben a s ním manžel z vojny ( měl přijít v dubnu, ale zřejmě se mu tam tak zalíbilo, že se loučil do května) a v květnu přišel byt a s tím vším přišel fakt, že neumím vařit.....za čtyři roky přišel opět květen a s ním i syn. Vařit jsem stále neuměla...v malém množství

Já zažila tři stádia "žravosti" členů mé rodiny.

První stádium mnou zvané otesánkovství:

Obě mé děti byly při narození a několik následujících let, řádově tři, krásná saudkovská miminka, faldíky kam se podíváte a mít doma hnízdo, tak jsou jak ptáčata s otevřenými zobáčky. Hlavně syn. Při narození čtyři kila, oči neměl, jen malé štěrbinky, kdy bylo nutné mu jemně nadzvedávat víčka, aby si zafixoval pohled na mou tvář, jinak hrozilo nebezpečí, že svou matku nikdy nepozná. Maminky, které si stěžují, že jejich děti v nocí chtějí papat co tři hodiny, byly pro mě fňukny....my papali celou noc, já byla vysátá tak, že ani piják, který by se mě snažil oblažit svou barevností a šarmem úhledného vložení pod kapku, by ze mě nedostal nic....syn trpěl hlady a nastalo kašičkování, poté krupicování, abychom se zdárně propracovaly k první pevné stravě a byl otesánek spokojen. Já konečně spala. A na nočním stolku čekal každý večer krajíc chleba, aby byl následně synem v noci sežrán...někdy to stihl dřív manžel.

Druhé stádium ,mnou zvané somálství:

Ve třech letech mé krásné saudkovské děti přešly do fáze" nežrat" a to doslova. Já zvyklá vařit pro čtyři, se svačinou po kapsách , ikdyž se šlo jen několik pár metrů do obchodu, protože co kdyby děti zahládly, jsem byla postavena před fakt, že jíst se prostě nebude. V ten moment moje mateřské city a snaha zachránit své děti před jistou smrtí, vyšvihly můj kuchařský um do maxima a já vařila a pekla a mazala jak o život, abych pak při předložení stravy dostala dokonalý hysterčák, že oni umřou. A faldíky zažily stěhování. Má kulatá mláďata chřadla ( tedy jen v mých očích).....zato manžel, sportovec s postavou Šeberleho, snad ze snahy udělat mi radost, se jal likvidovat vše, co na stole přistálo, do doby, než jsme si pořídili psa, tak i to, co přistálo pod stolem. A za Šeberleho se stal Novotný a v ten okamžik se plně rozvinula má kreativita, která dosáhla nejvyššího bodu ve stádiu tři.

Třetí stádium, mnou zvané příprava na hladomor:

Zřejmě každodenním pohledem dětí na svého otce, plnícího povinnost kontejneru, se jej dětem zželelo a rozhodly se mu v jeho počínání ulevit a vzaly to od podlahy a pěkně zostra. A já si koupila 5 ti litrové hrnce a prvních pár let vařila s nezměrnou radostí, dalších 5 let s radostí a dalších několik let s nenávistí, abych se propracovala k várnicím, prádelním vařechám a křečovým žilám. Syn se ráno budil s větou....co máme dnes k obědu?.....proč?...ať vím, jestli se mám těšit.....a těšil se každý den. Vánočka se u nás krájela zásadně podélně a to samé veky. Povšimněte si, že píšu veky, ne veka. Syn i manžel je jedli zásadně celé, rozkrojené podélně, naplněné vypleněnou lednicí, kdy zasedli ke stolu a v momentě, kdy se v dokonalé sladěné souhře zakousli, tak se měnili v kačery, jak se jim ta veka otevřela a její obsah začal vypadávat a oni s plnou pusu gagali a sbírali "leprující" kousky, kdy si stihli ještě navzájem pokrást něco od toho druhého. A co ta kreativita? Od té doby jsem se stala Blankou Matragi v disciplíně vkládání klínů do kalhot, prodlužování gum, posouvání knoflíků a párání vizuálně nádherných zaštíhlujících a fazónu tvořících záhybů na košilích.

První odešel manžel, poté děti a já stále vařila pro čtyři, něco pojal mražák a zbytek já...dodnes miluji, když mí otesánci příjdou a já mohu nosit na stůl a kochat se kačeřími zobáky a moment, kdy se syn s námahou odvalí od stolu, aby se svalil na gauč a vyslovil větu: Mami, ty mě chceš zabít....znáte ten pocit, kdy máte dojem, že vám srdce radostí pukne, nohy jako by byly pár centimetrů nad zemí a vy už přemýšlíte nad dalším chodem.

P.S. A u nás zavládla krabičková metoda. Vše co zbyde, pěkně nabalím do krabiček a vložím dětem do ručiček a pak při loučení slzím dojetím, protože se mi vybaví vzpomínka na dávné doby, kdy při odchodu do školy se mi naskytl pohled na aktovku s malinkýma nožičkama a obrovským pytlíkem na svačinu.

P.S: 1. Pokud mi nebudou vracet ty krabičky, tak nastane stádium somálství......oni snad žerou i je

P.S.2 Jdu pohledat ten hrnec a navařit nějakou krmi, máte-li cestu kolem, stavte se. Krabičky s sebou.

Hezký večer, děvčata.

Dnes se ke mě nastěhovali malí trpaslíci, naštěstí jich není sedum, ale jen tři, ikdyž i ti tři záškodníci dokázali z mé uklizené kuchyně udělat doupě, kdy si každý přednesl svou představu o večeři, nemýlíte se Vy, které hádáte, že ani jedna porce na talíři se neshodovala s žádnou jinou u souseda po pravici....ve výsledku z toho stejně byl švédský stůl a mít doma slepice, tak se dnes přežerou, protože malý to vzal jako boj o přežití a cpal si jedním koutkem úst tak razantně chleba, že druhým mu vypadával chleba vložený před tím, který právě schlamstl. Rajčátka do sebe všichni sázeli jako myslivec broky do divočáka a když jsem se podivovala, co to má malý na nose, tak při bližším ohledání jsem zjistila, že těžce konkuruje klaunovi, jelikož mu nešla šlupka do krku, tak si ji odložil na nos. Holky tím tak pobavil, že se dožadovaly přídavku té červené kuličky a místo, aby putovala do útrob dětského těla, tak jsem se stala divákem v cirkusu. No řeknu Vám, že nakonec tady byli klauni čtyři. Že já se nechám vždycky strhnout. Ale koupání smylo všechny stopy večeře a z vody vylézaly tři červené prdelky, které s jekotem pádily do peřin, protože se je pokoušel sežrat žralok, který byl vlnami vyvržen na břeh a měl chuť na trpaslíky....cvakala jsem zbytkem zubů a protože malý byl ve sprintu nejpomalejší, tak utržil pár kousánců do dupky....kdo by odolal takovému masíčku. Trpaslíci zalehli do řady na připravené spartakiádní lůžko a pod tíhou únavy klesla víčka první Vandě...od teď bude trpaslík Dřímal, Damík před usnutím vyzkoušel několik tělocvičných poloh, kdy nejoblíbenější byla nožky dovrchu a vytvářet tak stanový kolík pro peřinu, ale i on již spí.....od teď bude trpaslík Kemping....a hádáte správně...Nelka sedí sice v posteli, oči jako sůva, ale trpělivě čeká, až zalehnu i já, řekneme si svůj rituál a pak se s vůni svého těla, která je jako čerstvě uvařená hovězí polévka, propadne do říše snů...od teď bude trpaslík Bujón. Já uklidila svoji pidi kuchyňku a dnes s bídou udělala jen dva obrázky, víkend bude pracovní, ale dnes po mě nikdo nemůže chtít, abych nechala trpaslíky ladem.

P.S. Od teď budu Sněhurka.

Hezký středeční den, milé oslavenkyně.

Máme tady 8. března, den nás žen...MDŽ. Jediný den v roce, kdy si muži uvědomí naši existenci a ačkoli mají vyšlapanou a důvěrně známou jen cestičku k rezavému moku, dnes většina z nich podnikne cestu za dobrodružstvím a pokusí se zdolat trasu jim neznámou a možná i s pomocí GPS navrženou a snad většina i ke konci anabáze objeví cíl- květinářství. Tam se jim nabídne pohled na dosud netušenou paletu barev a linoucí se vůně obohatí jejich čichový vjem o nové zážitky, ta sice nepřebije vůni vepřového, ale i tak v nich zanechá stopu. Možná i někteří z nich propadnou bezradnosti, protože nepřeberné množství květin, které je bude lákat k nákupu, je uvede do stavu jim nepříslušícímu, neznámému a nepříjemnému. Ale z tohoto je vyvede květinová víla....nabídne, poradí, zabalí a s úsměvem ho vyprovodí a nasměruje cestou k Vám, vyvoleným.

Přeji Vám v dnešní den ze stran mužů - úctu, lásku, vstřícnost, respekt a pokoru.
Vy muži opětujte to samé. Mějte úctu k jeho hrdinkému činu, lásku k jeho chybám a omylům, vstřícnost k jeho snaze neohrabaně vyjevit svou náklonnost, respektujte jeho komentáře na adresu tohoto dne a s pokorou příjměte květinu, kterou budete opečovávat jako dítě, protože víte, že již zítra nad Vámi vyhraje fotbal, pivo a vepřové.

P.S. Pokud Vám manžel donese karafiát, může to znamenat, že se zasekl v době , to je sice problém, ale pořád menší a s trochou snahy odstranitelný, než fakt, že by Vám k tomu v obálce přiložil lehátko v urnovém háji.

P.S.1 A pokud by jste takovou obálku dostaly, nezoufejte, myslím, že se nás tam sejde víc, ale nezapomeňte si vzít, jehly, jehlice, štětce a kafe...budou to dlouhé večery k povídání.

Hezký den, děvčata.

Máme tady čtvrtek a pokud mě moje mysl neklame, tak je to možná jediný čtvrtek, kdy tluču do klávesice s úmyslem, sdělit Vám můj pidipříběh.

Je to 15 let zpět, co jsem byla majitelkou několika koní. Tím jsem se stala také náhradní matkou několika děvčat. Jak se to přihodí?

Dobrý den paní, můžeme k Vám chodit na koně?....nevím holky, je to dřina....to nám nevadí....tak jo...a můžeme tu už zůstat?...a zůstaly 6 let.

Začátky byly velmi úsměvné, protože holky, tehdy 13 ti leté, se koní sice nebály, jak tvrdily, ale jejich reakce v podobě úskoků, ječení a úprků byly vyvolávány jakýmkoli pohybem, frknutím a prdnutím koně. Metly pro ně byly slovo k označení sokyně, ale postupem času se vypracovaly a metly tak usilovně, že z košťat zbývala jen tyčka s chomáčkem chlupů, ale stáje byly jak operační sál. Vzrostla i spotřeba gumáků, protože místo, aby napichovaly seno, či trávu, úspěšně vyráběly gumové cedníky. A pak jednoho dne.....můžeme se projet někam ven? samy?.....mateřská láska mi nedovolila je neodměnit za odmetené kilometry, nasušenou půdu sena, vypleněné družstevní pole kukuřice a jejich vyrobený bivak v našem pokoji, kde byly naskládány karimatky, spacáky a bábovky se sušenýma polévkama a to vše za účelem neztrácení času odchodem domů.

Pět dětí, mezi nimi dvě moje, vyjelo do otevřených polí, s instrukcema, obsahujícíma většinu zákazů...po hodině se vrátily se zraněním....rozseklou hlavou....jedeme do nemocnice. Máme favorita combi, ale je malé. Všechny děti chtějí jet, protože....já jsem to viděla....já u toho byla....je to moje kamarádka.....já tu sama nebudu....ty jsi moje mamka a moje taky, že?....ujišťuje se syn.....zraněná vedle mě, tři děti dozadu a kam s tou poslední....do kufru....a jedeme. V nemocnici děti v čekárně zabraly všechna místa a zatímco nám ošetřují naši chovankyni, tak si sdělují dojmy z vyjížďky a to tak hlasitě, že nás personál opakovaně napomíná a z pšššš mají vyfouklé plíce, aby byla dětem následně hrozivě vystřeleným ukazováčkem ukázana cedule. ..Ticho léčí....a mi se dostalo kázání, abych si tu zvěř srovnala. Nyní již ne zraněná, ale ošetřená holčina vychází z ordinace, na hlavě turban z obvazu, pod nim několik stehů a moje stádo neurvalé zvěře ji vítá a opětovně překřikujíce se rozebírají drama, které se mění v komedii....kdo je vedoucí toho tábora?.....cože? ptám se.....no kdo dovezl slečnu, máte přece nějakého vedoucího?...o čem to ta ženská mluví, jaký tábor?....já ji dovezla....aha, takže vy jste vedoucí.....starší dáma mě retgenuje pohledem a já zjišťuji, že mám na sobě šortky ze starých tepláků, kdy je každá nohavice jinak dlouhá a nůžky při jejich výrobě zrovna neexcelovaly, triko s otiskem kočičích tlapek, protože naše Rozárka měla potřebu se pomazlit, ve vlasech seno, protože bylo třeba ho z louky dostat na půdu a na nohou mám chlapovy cukle, protože nebudu přece ničit svoje...a jako bonus mi na palci panáčkuje kuřinec, který jsem v tom chaosu přibrala a on neodpadl ani zběsilou jízdou a stal se tak svědkem naši anabáze a o vůni, která se z nás všech line ani nemluvím...sestra mi podala instrukce, jak se zraněnou zacházet a neodpustila si poznámku, ža ona by své děti takovému táboru a takové vedoucí nikdy nesvěřila....už jsem neměla chuť ji něco vysvětlovat a fakt, že jsem dokonce matkou dvou z nich, by ji asi poslal do mdlob. Děti nasedly do auta a vrátný zřejmě nevěřil svým očím, když viděl, jak poslední holčina hrdě usedá do kufru a nacvičeným tahem jej za sebou zavírá....a vracíme se do tábora.

Večer sedíme u ohně, opékáme buřty, já sleduji všechny děti, jak jsou šťastné, veselé a utahané. Když potom usly v našem pokoji, kde je nás ve výsledku sedum lidí a tři psi, jim přitahuji spacáky k bradám a uklidněna maminkou zraněné, že vlastně o nic nešlo a že s tím počítali, ulehám do táborové postele taky. Kuřinec už odpadl.

P.S. Nebojte se stát náhradními matkami či vedoucími táborů, je to sice o rozum, ale hlídejte si palce na nohou, aby jste nemocniční personál nepřiváděly do rozpaků a nenutily je dezinfikovat vše, na co jste jen byť pohledem spočinuly...každopádně si užijete plno radostí, protože davová psychóza dětí je neopakovatelná

P.S.1 Favorit combi je auto dostačující pro minimálně sedum lidí, protože nám potom ještě další holčina přibyla, zřejmě slyšela o neodolatelných dobrodružstvích, která může zažít jen u nás a dychtila se stát jejich součástí. A od té doby jsem vařila v kotli a plnila várnice.

Dobré ráno, děvčata.

Dnes je mlha hustá tak, že by se dala krájet a já vstala jako Rákosníček, protože jsem si ve víře, že budu krásná, umyla hlavu a ráno vstala jako jeho dvojče. Ale pohádkové bytosti jsou roztomilé, tak to jsem asi taky, doufám. Jenže potřebuji poradit: Nevíte, jak se dělá mořská panna? Já včera zklamala mou vládkyni moří. Jak se to mohlo stát? Povím Vám to.

Včera mě Nelka ubila svou představou o trvalých následcích nachlazení a možných důsledcích případné návštěvy školky, což podpořila bleskovým oblečením sebe a odvedením mě do mého pidibytečku. Takže školka se nekoná.

Napouštím vanu a jdeme se koupat. A tady začíná moje totální selhání.
A začalo to tak nevinně....Babi, umíš tohle? Nelka mizí pod horou pěny a za několik sekund se vynořuje s výrazem naprostého uspokojení...umím...ukaž...ponořuji se taky...Nelka je mnou zklamaná, protože to umím..a tohle umíš?...lehá si na záda a vystrkuje nožky do úhlu 90 stupňů....umím...opakuji polohu podle ní( sice do 90 stupňů hodně chybí, ale už jen ten fakt, že jsem to napodobila ji naštval)....a Nelčin výraz v obličeji mi jednoznačně dává najevo pohrdání mým umem a zahajuje útok a to s velkou radostí, protože se ji podařilo mě strhnout k vodním hrátkám.

Babi, budeme mořské panny. Souhlasím, ikdyž ani jedno z tohoto oslovení mě nijak nepřipodobňuje. Ležím svůdně ve vaně a jemně se vlním. Co děláš...no mořskou pannu přece..takhle ne, dívej se na mě....Nelka se vlní, máchá si vlasy a svůdně se dívá...opakuji po ni... opět našla chybu a ukazuje mi to znovu...tentokrát tedy vlním rukama i nohama víc, mnohem víc, hlavou melu ve vaně od okraje k okraji a pohledem svádím námořníky ( vypadám jak vyvržený vorvaň a svedla bych maximálně mořského koníka )....ani tentokrát jsem neuspěla a dostávám poslední ukázku, jak na to....Nelka je značně zdrcena mou neschopností naučit se být pannou....koupelna se nám změnila na akvárium a obě se vlníme...Nelka svůdně, já jak v epileptickém šoku, na centimetru vany a v kapce vody, protože zbytek zabrala ona. Odzbrojila mě větou :Babi, důvěřuj mi....rozhodla jsem se, že to zkusím. Proč? Protože se ji podařilo mě naučit být krásnou, svůdnou, vlnící se mořskou pannou...a tohle si důvěru zaslouží.

P.S. Ale mám se pořád co učit. Zatímco se Nelka oblékala do pyžama, já v koupelně vytírala mořské vlny na podlaze, klečíc s holým zadkem a když se z pokoje ozvalo již několikeré volání mě, tak jsem suše odpověděla....počkej, uklízím moře, přece jsem čistotná mořská panna...a dostalo se mi poučení...Babi, ty se to nikdy nenaučíš, ale můžeš si na to hrát...a proč máš holý zadek?

P.S.1 Pokud Vás dítě zapojí do hry na cokoli, nastudujte si chování, pohyby a zvyky tohoto a snažte se být lepší než originál, ačkoli dítě vyžene Vaše snahy do naprostého maxima, aby Vás v závěru odzbrojilo větou...proč máš....( u mě holý zadek).?...

P.S.2 Jdu do zverimexu nastudovat alespoň pohyby ryb, pro případ, že bych musela v rámci tréninku v mořské panně pokračovat.

Hezké pondělí děvčata.

Za okny nám svítí sluníčko, teploměr laškuje s jarníma teplotama, ale domovská stránka na mě hned po ránu vyplivla sdělení, že odhazování svršků se konat nebude, jelikož v závěru týdne příjde sníh. Jen doufám, že silničáři umí číst, aby nebyli zaskočeni. A s informací o sněhu mi připlula vzpomínka na moje první seznámení s lyžemi.

Jedeme na lyžák. Je mi 16 let, puberta dosahuje maxima a vidina týdne bez všudypřítomných očí a seznamu "musíš" a "nesmíš" otce mě přivádí do extáze. Noc před odjezdem nespím, nemůžu, těším se. A ačkoli jsem nikdy nepřišla do školy první, dokonce ani mezi prvními, tentokrát jsem to dokázala. Nasedáme a jedeme. Spolužáci ječí a překřikují se, profesoři nás jedovatými pohledy pozorují a já je podezřívám, že si zapisují do notýsku černé puntíky. Řidič zuří.

Autobus nás vyprdl v nějaké pustině, dál musíme pěšky. Cože? Bágl na záda, lyže do ruky a neopuštěna vidinou dobrodružství, funím do kopce. Ta krása kolem..lesy, hromady sněhu, smích.......bágl těžkne, lyže padají z ramen...ale ta krása kolem...stále lesy, ještě více sněhu, sem tam smích...uvažuji, co z báglu můžu postrádat, lyže vleču za sebou, ramena už necítím....ale ten hnus kolem...husté lesy, bílý maras a nadávky....pár spolužáků se ztratilo....po dvou hodinách konečně chata. Rozdělili nás do pokojů a za hodinu na svah. Mám vybaleno...krom šatstva i svačinu a pár sladkostí od maminky, spolužáci taky...pár svršků a cigarety ,čučo a špek.

Jsem ve 4.družstvě.....družstvo šlapek...zatímco družstvo č.1 provádí pod kopcem strečink, my, šlapky, v rámci seznámení se s lyžema, šlapeme stromeček nahoru po svahu, čímž "tombovcům" připravujeme sjezdovou dráhu. Odměnou po dosažení vrcholu kopce nám budiž letmý pohled na naši snahu, jelikož "tombovci" jsa vyvezeni pomou na vrchol, nám naše úsilí sjezdem ničí. I my dostáváme důvěru sjet kopec dolů. Veškeré instrukce o stylu jízdy padly vniveč. Pod kopcem se setkáváme jako sněhuláci. Vedoucí je zhnusen, vzdává podávání instrukcí a vydává příkaz opětovného vysázení lesa. Vzpoura a dosažení vyvezení pomou i nás. Poma klekla...většina z nás neudržela tyčku mezi nohama...vlekař vyhlásil stávku.....a "tombovci" s nenávistí k nám vysazují lesy do kopce s námi. Druhý pokus o sjezd. Vedoucí stojí pod kopcem a mává, my máváme taky, protože jsme nepochopili, že je to povel k sjezdu. Když nám to došlo, sjíždíme houfně. Zamilovala jsem se do spolužáka Vrány....přejel vedoucímu nové elánky, čímž se stal nekorunovaným borcem. U večeře seděl u stolu hanby. Seděl hrdě.

Večer máme slezinu na pokoji a nespoutané mládí dostává šanci vyniknout. Vynikám i já...cucám čučo, vdechuji cigaretový kouř, špek hltám a stejně tak i spolužáka Vránu, který nezůstává k mnou vysíláným pohledům chladný.....jsem šťastná. Po hodině bliju špek,čučo mi teče nosem, cigaretama mi smrdí hadry a spolužák Vrána mě drží za kotníky, abych neproletěla mísou....jsem nešťastná. Nic z toho neuniklo vedoucím, takže ráno sedím s Vránou u stolu hanby. A dostala jsem od Vrány pusu, dospěláckou pusu....z lyžáku se vracím šťastná, zamilovaná a s největším počtem černých puntíků. Miluju lyžování. miluju Vránu. A mám měsíc zaracha.

P.S. Jedete-li na hory, dobře se vyspěte, vezte si kvalitní víno a vyhledejte v okolí případného " Vránu". Stůl hanby berte jako trůn odvahy. Vraťte se v čase do dětství a užívejte si to.......v každém z nás je kousek dítěte a to nás činí dokonale šťastnými.

P.S.1 Se spolužákem Vránou nás pojí krásné přátelství. A v ten měsíc zaracha jsem bývala ve škole první...a dlouho potom také. Asi víte proč.

P.S.2. Lyže jsem si zamilovala a už bych patřila k "tombovcům".

Krásnou prosluněnou neděli, děvčata.

Musím na ušní, nic neslyším......jak je to možné? Co se stalo?

Diagnóza zní...odjezd vnoučat do svých hnízd. Panika z ticha se mění na rozkoš.

Po předešlém hlídání, kdy jsem se zřejmě osvědčila a tím získala titul "operbabka", se mi tři zakuklenci zlomyslností, obaleni do rozkoše cukrové vaty, zabydleli v mém pidibytečku. Celestýnské nudle ve výravu, které byly odsouzeny k "tohle nejím" nahradily obyčejné, s titulem" jé mňam" a rýže byla hlasováním zvolena jako královna dne (a díky malému i královna mých ponožek, mám ji všude). Ale jsem připravena. Alespoň si to myslím.

Podvečer se nese v duchu her. Nelka je kápo a určuje, jakým směrem se vše bude ubírat, Vanda nemá sílu odporovat. Malému je to jedno, hlavně, že se něco děje.

1. Nelka je doktorka a vyšetřuje Vandu, rvajíc ji do pusy kostku, jelikož je třeba ji vyšetřit důkladně. Vanda dáví. Nelka to prý nemůže vidět, přesto se dívá. Nelka dáví, protože dáví Vanda. Běžím pro hadru, cítím podivný tlak v krku a než se stihnu vrátit, malý již pitvá obsah na koberci. Dávím taky. Babi, proč blinkáš? Ikdyž má snaha odpovědět byla silná, druhé kolo mé exploze do hadry, bylo silnější. Schovávám kostky a zakazuji hru na doktorku.

2. Hrajeme si na pejska a manželé. Jsem pes. Proč vždycky já? Holky jsou manželé. Klečím na čtyřech, kňučím, kolem krku provaz a rukou musím popohánět ocas (šálu) k vrtění. Zřejmě jsem spokojený pes, protože vrtím velmi intenzivně. Manželé nakupují, tudíž jsem uvázaný pes. Stále klečím, uvázaná na velmi krátko, takže spolu s konferenční stolem tvoříme siamská dvojčata. A jdeme z obchodu domů. Ani tentokrát jsem nebyla vypuštěna na volno. Povely : k noze, štěkej, sedni, dej pac..plním okamžitě ..ovšem pamlsku se mi nedostává. Schovávám provaz a zakazuji hru na psa.

3. Hra na formule. Nyní se zapojuje i malý. Děti naskládány do boxu na hračky a ....samozřejmě, jsem motor. Celková váha řidičů je 45 kg, já, motor, 50 kg. Zřejmě si děvčata myslí, že s motorem obsahu malého skútru prosviští závodní dráhu ( 4m obýváku) v rekordním čase. Snažím se nezklamat jejich důvěru. Zklamala. Musím do opravy. Děvčata mě opravují, malý si na opravu vzal vařechu a po prvním řádném klepnutí mě jsem opravena. Teď už nemám odvahu se porouchat. Jsem k.o. I tuto hru jsem zakázala.

4. Hru vymýšlím já. Jdu na to od lesa. Budete vodníci. Šup s nimi do vany a následně do postele. Já s nimi. Tuhle hru jsem považovala za nejvydařenější.

Dnes jsem je vzala ven a nechala je "volně dýchat" ( rozumnějte- dělejte si co chcete, hlavně mě nezapojujte). A děvčata dýchala opravdu vydatně. Titul "operbabka" jsem splnila do posledního puntíku. Všichni tři se musí i s hadrama oprat. Ale to už nechám maminkám. Stejně je to ticho tady příliš ohlušující. Cítím, že mi chybí vrtící se ocas a moje ponožky ( s protiskluzem) mají chuť se rozeběhnout závodní dráhou.

P.S. Dostanete-li vnoučata na hlídání, opatřete si seznam her, ve kterých figurujete jako ležící, zvuk ani pohyb nevydávající věc, zvedněte si zálohu na vodu a děti máčejte ve vaně a v neposlední řadě je vracejte špinavé, aby maminky, které si mezitím, co vy jste si při hlídání sáhly na samé dno svých sil,odpočinuly, užily návratu svých zlatíček alespoň plnou pračkou. Ale mám obavu, že já je ani tímto neodradím, aby mi je za 14 dní nedovezly znovu.

P.S.1 Jdu si namazat kolena, uvařit si kafe, které vypiju celé v poklidu, nespálím si o něj zprvu pusu a poslední doušek nebude studený jak psí čumák...a zapnu si rádio...bolí mě z toho ticha uši. Asi budu muset na ušní.

P.S. 3 Rozhovor děvčat. "Neli, já budu mamka, co budeš ty? Já budu socka. Socka? To je jako co? No, to půjdeš k bankomatu a vybereš si peníze. Tak já budu taky socka? A kdo bude jako mamka?" Cítím jejich pohled v zádech. Ach jo, takže zase budu makat a ony půjdou k bankomatu. Chci být taky socka. Odpověď děvčat? "Ne, to můžou být jenom taťkové."

Hezký páteční den, děvčata.

Od středy obcházím obloukem sušák obtěžkaný prádlem a dnes, po třetím zkopnutí si palce, mě donutil, sejmout z něj to břímě.

Klečím na zemi, třídím prádlo a tu na mě vyskočí vzpomínka. Dávná, leč velmi živá.

Vraťme se o 20 let zpět.

Jsem krásná, mladá a pracovitá manželka a maminka. Teď jsem pobavila sama sebe.To už je fakt minulost. Prádla je tolik, že zabere sušák před domem, takže sousedky, pokud chtějí své prádlo oblažit slunečními paprsky a dopřát mu vůni větru, zamlouvají si termín s prosbou, zda bych se mohla v ten den věnovat jiné činnosti. Nelibě souhlasím.

Je večer, manžel uspává děti, komik, usnul dřív, čehož děti využily k tomu, že se nastěhovaly do jedné postele, přesvědčeny o tom, že bubák nebude mít odvahu strašit dva caparty najednou. Usnuly. No manžela do ložnice přenášet nebudu, spí na zemi.....Otevírá se mi náruč celé postele.

Rychle třídím prádlo, je tma a já ho šosuju do skříní, hotovo, šipka do postele,dobrou noc ( škodolibě vzpomenu na tělo ležící v dětském pokoji na zemi) . Využívám každý centimetr matrace. Ráno vstáváme za tmy, zavládl chaos...manžel hudruje, že je rozlámaný ze země, já jsem krásně vyspaná. Děti rozvezeny, já s manželem v práci...společné.

Zaklepání na dveře mé kanceláře, ve škvírce můj manžel s větou...můžeš na chvíli?..jo,co se děje?...pojď ven...Kolegyně z pod brýlí jukne od čísel...Vycházím a manžel mě šeptá: pojď na záchod...cože?..chci ti něco ukázat...Ukázat? Copak mi může chtít na wc ukázat? Že by? Kde se to v něm bere..tahá mě na pánské, přesvědčuje se, že jsme tam sami a začíná si sundávat kalhoty....mi se roztřepávají kolena, údivem roztahují zorničky...teď a tady? v pracovní době? to je tak vzrušující...chci si sundat taky kalhoty, ale manžel zašeptá, počkej...ach, ten je dnes romantický, chce si mě rozbalit jako vánoční dárek, těším se....jeho kalhoty padají ke kolenům a já....rozřehtám se..přede mnou stojí 100kg chlap v bílých krajkových kalhotkách, s kytičkou, kterou ze všech stran obklopuje boubínské ochlupení....proč máš moje kalhotky?...mění se v hysterku a řve: byly v moji skříni...automaticky jsem hrábl a oblékl...řvu smíchy a on bledne...víš, jak mě to stiská, guma se mi řeže do třísel a o "něm" ani nemluvím...Otevírají se dveře a vstupuje kolega...manžel bleskem natahuje kalhoty, já nasazuji klidný výraz, rudá ve tváři a kolega se chápavě usmívá...čemu? Nic nebylo, bohužel. Rozcházíme se do svých kanceláři a manžel jedovatě sykne: Opovaž se to někomu říct!! Kolegyně dle mého rudého obličeje zřejmě taky nabyla domněnky, že jsem prožila romanticky zážitek a odpoledne jsme odjížděli s pohledem kolegů, který jednoznačně vyjadřoval závist.

P.S. Manžel měl rozřezaná třísla, mužství velikosti rašícího puberťáka a chůzi kolébající se kačeny. Já měla několikadenní útrum od romantiky, které jsem se snažila zkrátit přikládáním heřmánku manželovi na třísla a hadrou sobě na hubu, protože kdyby zjistil, že se směji, tak přikládám heřmánek i sobě.

P.S.1. Prádlo třiďte za světla, kupte si raději větší velikost, pro případ, že se někdo přehmátne, mějte zásobu heřmánku a pamatujte, že ne každá nabídka společné návštěvy wc musí znamenat romantický zážitek....

P.S. 2. Pevně doufám, že můj ex není tajným členem těchto kreativních stránek,( zabil by mě), ikdyž on byl velmi kreativní, když očekával, že ponožky v květináči zapustí kořeny a vyhodí mladé fusekličky, že autu stačí místo klíňáku zavařovačka, takže jsme v domácích potřebách získali slevu na sortiment gum, že postel stačí podložit špalkem, takže jsem se každé ráno budila jako horolezec, spící na šikmé plošině, protože špalíček neunesl zodpovědnost, za náš klidný spánek,nebo když v domnění, že dceři myje hlavu šampónem, který i po opakovaném přidávání ne a ne pěnit, aby posléze zjistil, že přilévá olej a naše dcera chodila po několik dní jak hipisáčka. Zřejmě není nutné dodávat, že vše ukončil větou, že za to můžu já, protože.....

Milá děvčata,

tak jsem dnes v plném zápřahu v šití andělek, mimochodem, děkuji všem vám dámy, které jste si u mě objednaly, je to pro mě velká odměna za snahu, kterou do toho dávám. Ale víte, jak to probíhá?

Jdu koupit látku, už cestou kombinuji barvy a vzory, aby jste byly maximálně spokojené, samozřejmě mám sebou Nelku, jelikož trochu snoplí a nápis ve školce na dveřích hlásá: Nemocné děti do školky nepatří!!....vytištěno velkými a tučnými písmeny....zřejmě kvůli babičkám, které už blbě vidí a u kterých hrozí nebezpečí, že by dítě dosmýkaly do školky s nudlí u nosu. OK, beru na vědomí. V obchodě to chvíli trvá, tak si malá prohlíží vše, co tam mají a jelikož jsou to drahé a křehké věci, tak se obchůdkem ozývá: ano, téhle si vezmu 30 cm, Neli, nesahej na to, krajky 2 metry, Neli, kde jsi?, máte žlutou nit?, doprčic Neli, nesypej ty červené korálky do zelených, promiňte, já to přeberu......a pozor, dítě dostala spásný nápad: babi, já chci čůrat....tohle zabere vždycky, rychle platím, vyčůrat a domů. U stříhání látky bedlivě hlídám nůžky, protože by byla zřejmě většina andělěk indiánky. Dělám to nerada, ale v duchu zachování látky a v neposlední řadě mého psychického zdraví , pouštím pc a Prasátko Pepinu. Mám nastříháno, hurá šít. Jsem zabraná do práce a na dotazy odpovídám hmmm, Pepina už nezabírá a Nela zahájila útok....z wc se ozývá strohá informace..kakala...to znamená strčit špendlík do pusy, běžet utřít dupku, pokud nechci riskovat, že bude následovat sprchování....usedám zpět ke stroji...mobil, rodiče, ahoj, co jsi měla na oběd, bože.....rychle si vymyslím nějakou odpověď, protože na jídlo při práci vůbec nemyslím. Ale výsledkem je jen jedno, tohle tvoření mě přes všechny peripetie baví a naplňuje a děvčata, dík za to patří vám.

P.S. Mezitím, co jsem napsala těchto pár řádků, stihla Nela tisíckrát vylézt z postele a v nestřeženém okamžiku namalovat na dvířka kuchyňské linky sluníčko. Měla bych ji seřvat, ale namísto toho jsem ji pochválila a nechám si ho tam.

Jééé, babi, my máme už dvě slepice? Tak to jsi jejich mamka. Proč mamka? Protože už jsi stará....hm, je mi 46 let

Babi ty si holíš nohy? Jo. Jééé, ty jsi úplně holá.

P.S. Takže je mi 46 let a jsem stará holá slepice. Děkuji zlatíčko

P.S. Modlím se, abych našla lék na dlouhověkost. Proč? Protože bych chtěla Nelce v den jejich 46-tých narozenin říct: Miláčku, ty jsi stará, holá slepice.
Jak já se těším na reakci.

Dnes hlavně pro Vás, švadlenky.

Jelikož jsem děsný sysel a po včerejší inventuře v mé truhle, která ukrývá látkové poklady, jsem zjistila, že se mi krátí, ne-li přímo ztrácí zásoba látek, rozhodla jsem se pro návštěvu velkoměsta , s úmyslem vyplenit metráž. To jsem si dala.

V momentě, kdy jsem učinila toto rozhodnutí, mi zvoní mobil a ozývá se kňouravý hlas mého syna..mami, kup mi, prosím ,v Lídlu činky...cože?...neřeš a vem 5-ti kilové....Řeším, co ho to napadlo? On, který při prvním tréningu házené, na kterou ho vybrali buď omylem nebo ze soucitu, nepochopil, že to není sólová, ale kolektivní hra, chce propadnout do kulturistiky, která sice sólová je, ale vyžaduje jídelníček skládající se z vařených bílků a kuřecího masa, které on, jak tvrdí, smrdí kuřincema? Mateřské srdce tluče na poplach, ale jdu a kupuji činky. Dvě ruce, dvě činky...v ten moment mi ruce šoupají o podlahu a ve tváři mám výraz jako při zácpě, přesto procházím východem se snahou vzbudit dojem, že takhle vypadám normálně.

A teď už konečně pro látky. V momentě vstupu do obchodu se měním ve stvoření smyslu zbavené. Prodavačka zřejmě nabyla stejného dojmu a sotva udělám pár kroků...s čím Vám mohu pomoci?...copak na mě ty činky zanechaly nějakou stopu?...děkuji, snad za chvíli...3 minuty, já zabořena v regálu a za mnou ...už Vám mohu pomoci ?...se mnou škublo a v očích mám blesky ..co mě leká, baba...vybírám, děkuji...zrychluji tempo,bedlivě kontroluji seznam...prodavačka bedlivě kontroluje mě...neuběhla ani minuta a mám ji za zády, slyším její dech a ...mám vybráno... nenechám ji mě otázkou předběhnout...uspokojeně se staví ke stolu, nůžky v ruce a....
a já ji nesu vše, co jsem si vybrala....její nadšení se mění v úžas...stříhá 5 minut... s oboustranným uspokojením, 10 minut..na její straně výraz rutiny, na mé stále uspokojení, 15 minut..u ní obava, u mě stále uspokojení, chtěla mě přece tak urputně obsluhovat...jsme u třetí látky..20 minut... u ní apatie, u mě nastupující obava...25 minut...u ní stres, u mě nervozita...30 minut..u ní zhnusení, u mě taky.......po hodině je na obou stranách totální nenávist, podpořena touhou prodavačky vše si zkontrolovat a uložit zpět do regálu...já ji asi zaškrtím...u pokladny stojím dalších 10 minut, aby mi paní sdělila, že musím počkat na vedoucí, která obsluhuje pokladnu. V mých očích mohla číst nenávist a podle jejího výrazu bych řekla, že číst umí. Mezitím Nelka stihla projet dětský koutek, teď mi došlo, proč ho tam mají, několikrát se vyválet po podlaze, schovat prodavačce nůžky, šikulka škodolibá, vysléct se, pošulat polštáře, schovat podruhé nůžky...to už nebyla šikulka, prodloužila tak moje utrpení a způsobila prodavačce záchvat...Z obchodu odcházím a volám, nashledanou....tipuji, že pokud prodavačka nedala výpověď,tak bezpochybně prodělala zkušenost o tom, že mě má nechat v klidu vybrat, jinak se ji to vymstí....a mi taky.

P.S. Paní má jistě už nůžky na šnůrce u krku, hadr na hlavě a schízu ze zákazníků. Já mám naplněnou truhlu, vyprázdněnou peněženku a vytahané ruce z činek, ale syn je spokojený, Nelka si odbyla dávku škodolibosti na jiném terči než jsem já a dceři jsem ušila novou tašku.Takže prima den....

P.S.1. Ruce se mi stále nevrátily do původní délky, takže můj pohyb kolem restaurací je značně omezen, jelikož hrozí nebezpečí z potřeby kuchařů, připravit mě jako delikatesu z chobotnic....

Halalí pro děvčata.

Tak jako děti dostávají po obědě pohádku, aby se jim dobře spalo, tak i já mám pro Vás slíbený příběh.
Moje popelnicové křeslo jste již poznaly, ale já pevně doufám, že v novém ohozu neudělá ostudu při uvedení do společnosti.

Jak se stane z bezďáka domácí seladon? Tak, že podniknete několik zásadních kroků....

Můj krasavec byl nejspíš za nevhodné chování, či překročení únosnosti hranice věku, nebo možná pro okousané opěradlo, vykázán k popelnici a ponechán osudu staré veteše. Mě padl do oka a tím započala naše cesta životem.

Jelikož jsem se stala vášnivou natěračkou čehokoli, obdržel i starý pán svou dávku balakrylu a dostalo se mu výsosti chodit kolem něj po špičkách. První vášnivou obdivovatelkou se stala moje maminka, která se zřejmě rozhodla dopřát svému pozadí konečně pohodlí, jelikož při každé návštěvě raději postála, z obavy, že by musela vyhladit potah na sedačce a srovnat polštářky do míst, která kdyby to šlo, tak označím puntíky. Chudák.
Jenže, kde sehnat molitan? A hlavně rychle. Krom toho, že jsem neřízená střela, jsem i dosti netrpělivá. Takže inzerát...bingo...našla se mladá paní, která má a dá a ZADARMO. Mé slechy plesají a peněženka se dostává z infarktového stavu.
Domluveno, pojedu pro molitan zítra. Pche, to nevydržím, paní psala, že mohu přijet kdykoli, tak kdykoli. Píšu sms, že jedu... nic... volám, že jedu...nic... nač ta ženská ten telefon má?
Moje fruko (chápejte matiz) si to uhání se spící Nelkou směr molitan. Vesnička jak vymalovaná....ale hodně trvanlivou pastelkou...jelikož je dlouhá jako týden před výplatou a já mám jen číslo popisné 202..zastavuji a ptám se...paní na kole nemá tušení, kde se dům nachází...povídám Petra Bar...aha tak to je tady..kde tady? otáčím se a vidím, že ze schránky za mnou se šklebí číslo 202...Vesnička poprvé.Vcházím do zahrady a jdu dlouhým chodníkem, z domu vychází starší paní....je doma Petra? ..není..měla jsem přijet pro molitan...říkala, že někdo přijede..a nedala by jste mi ho?...dáma zpozorněla a zaujala postoj ženy, bránící každý kousek po vnoučeti....boj nevzdává a posílá mě za Petrou ke kamarádce...Vesnička podruhé. Je opravdu krásná, ale popis, kudy se dostanu za Petrou je dosti okleštěn informací... do kopce, z kopce a dům s hnědými okny...zřejmě působím inteligentně a žena uznává, že mi to bude stačit...stačilo. Na cestě, kterou jsem považovala za správnou, skáče a mává malé, mladé stvoření a usmívá se, tipuji Petra. Objímáme se a huby nám melou. Ale chci ten molitan. Ovšem Petra má chuť na kafe a kamarádka zrovna stavila vodu, tak je docela logické, že mě opět odešle za tchýní s povolením molitan odvézt. Vesnička potřetí. Paní mi předává molitan, mám dojem, že se smutkem a zatlačenou slzou. Přebírám ho a cestou k autu běžím jejich dlouhou zahradou z obavy, že mi jej nakonec vytrhne. Vesnička počtvrté. Molitan si sedí na zadním sedadle a při každém mém pohledu do zpětného zrcátka na mě šibalsky mrkne. V 19 hodin odjela Nelka na víkend k dárci (tatínkovi) a ve 22.15 jsem došila poslední steh. V ten okamžik vznikla moje bezmezná láska k mému starému, okousanému a na osud odevzdanému "popelnicovému" křeslu.

P.S. V autě mi nejde topení, takže jsem jela s palčákama na rukách, hučkou na hlavě, červeným nosem a průzorem na čelním okně....Albrechtičky (tak se vesnice jmenuje) zřejmě po mých čtyřech průjezdech očekává globální ochlazování.

P.S.1. Petro, doufám, že jste si na čokoládě pošmákla a dala malému aspoň obal, že to kafe bylo dobré a že tchýně nesmutní. Děkuji za molitan a za to vřelé přijetí. Špitla jste, ať o tom napíšu, tak plním. Jo a vytáhněte si telefon z kočárku.

Poslušně hlásím, že jsem přežila. Vnoučata taky. Ovšem dnes mě dostala jedna nevinná dětská otázka: Babi, proč nemáš dědu?
Jak odpovědět?

Nelka spí, konečně tedy pochopila význam odpoledního klidu a já mám čas přemýšlet. Dědy se ji zachtělo...kdyby jen tušila, že jsem jedinkrát v životě podnikla výpravu za ulovením nějakého fajného dědy, tak by jistě dychtila po podrobnostech.

Dychtíte taky?
Ve svém životě jsem absolvovala jen jedno rande naslepo. První a z vlastní iniciativy a dostalo se mi zadostiučinění v podobě rybáře Petra. První krůčky jsme jako batolata neohrabaně absolvovali prostřednictvím internetu, který dává neskutečně neomezenou mez fantazii....ale tady bych již navrhovala vymezovat určité hranice...den schůzky...já :holič, nové hadry, koupel, oholení noh....nevím proč, přece ho budu zajímat já a ne moje nohy, parfému litry, vše zhruba za 1000 Kč a hurá za dobrodružstvím...podle toho jak se popsal, se dokonce začínám těšit...50 let, střední postava, vlasy tam, kde původně narostly, průměrné výšky....hmmm, to si dám líbit. Dojíždím a v okruhu místa setkání jen jeden člověk, chlap. Ale neodpovídá popisu. Tak si stoupám vedle něj a čekám, což dosti nelibě nesu. Mezitím mě bezostyšně pozoruje stvoření velikosti skřeta, vizáže čabajky...taky tak vyschlý...na hlavě pár chloupků...tedy míň než bylo z mých oholených nohou a odvážně zahajuje konverzaci, stojíce na špičkách, protože zřejmě neměl chuť mluvit do míst, kde dříve bylo to, co mi gravitace posunula o pár centimetrů níž..čekáte?....copak nevidí?...na přítele?...ne, na autobus...to je trouba...rande naslepo?...prozatím bych volila na hlucho, ale pidimužík je neodbytný a stává se i sdílným....taky čekám...taky naslepo....taky ještě nedošla....jmenuji se Petr a jak vy?....omlouvám se a mou přítomnost již prozrazuje jen můj
pouliční lampou vytvořený stín...a 1000 Kč v prdeli.

P.S. Tímto jsem konečně pochopila, proč se tomu říká rande naslepo......protože rybář Petr zřejmě pevně doufal, že pokud nebudu úplně slepá, budu jistě majitelkou jiné zrakové vady a tím se značně zvýší jeho šance na spočinutí v mateřském klíně, ze kterého vypadl rozhodně dříve, než před 50-ti léty. A to, že to byl rybář, jste jistě pochopily samy.

P.S. 1. Nelce jsem nedopřála dědu, ale snažím se ji to vynahradit zatloukáním hřebíků, koukáním na hokej, kdy řveme gól i tehdy, když nepadne a po pivu si taky umím říhnout jako chlap....jen to škrábání na ...mi nejde

Umírám...

Děvčata, je středa, muži by dodali zajeté přirovnání......nejsem muž, čehož kolikrát lituji, jsem babička a volám...pomóóóc

Dnes mám doma tři zlatíčka na hlídání, takže nějaké šití, či dokonce natírání by hraničilo se sebevraždou.

Mami, zajdeš s malým na kontrolu na ušní? Není problém...já naivka. V čekárně děvčata rozložila i to , co se rozložit nedalo, letákům při hlasitém předčítání si navzájem dodaly vlastní, velmi okouzlující text, čímž vyvolaly všeobecné veselí všech přítomných osob a dvě důchodkyně utírajíc si slzy dojetí nad kouzelností mých dvou vnuček dokonce zatleskaly a kdyby jim to klouby dovolily, tak snad zatančí i děkovný taneček. Sestřička nás vzala přednostně, netuším, zda to bylo zvědavostí a chtíčem shlédnout soukromé představení v ordinaci či obavou o odolnost čekárny. Vymstilo se jí to, děvčata projela šuplíky nejdřív pohledem, posléze i ručně. Z ušního odcházíme obtěžkáni letákama, omalovánkama, pusou plnou bonbónů a smutným pohledem důchodkyň. Kdybych neznala vnučky, u kterých vím, že jakékoli povolení uzdy rovná se lavině problémů, snad bych jim dovolila přídavek, namísto toho velím ODCHOD.

Jsme doma. A nastává chaos. Vyzujte se...jo...bundy na věšák..jo...ten je můj, ne můj, babíííí ona mi nechce......nenechávám ani jednu domluvit a řvu tichooo, vyslékám malého, přeskakuji holky, sbírám spadlý cumel, pokládám malého, odstrojuji holky s pohledem říkajícím BACHA NA MĚ...vysypávám hračky a pádím vařit oběd. Kolik mi je, že jsem tak hloupá a nenavařila si včera. V rekordním čase jsem zvládla míchat polívku, utřit snopel, postavit z kostek hrad, podat čaj, vyměnit plenu, odpovědět na tisíc otázek, samozřejmě dvakrát, protože sotva jsem odpověděla jedné, okamžitě se ta druhá dožadovala svoji vlastní odpovědi na jí položenou tu samou otázku. Začínám se potit, zrychlovat tempo přímoúměrně tepu a konečně volám: OBĚD.

A nastává zkouška moji trpělivosti. Malý řve, ucukne hlavou právě v okamžiku, kdy se snažím zacílit pusu, takže můžeme převlékat. Pokus číslo dvě dopadl jako číslo jedna, nepřevlíkám, strefuji se dál do pusy, ale malý vede...vzdávám kontumačně.....od stolu diskuze děvčat: Vany, jíš tyhle nudle? No moc ne...tak já taky ne...to je Neli maso? jo, maso...já nemám chuť na maso, tak já vlastně taky ne..mezitím mezi nimi proběhla výměna stran...podívají se na sebe a nějakou mnou nepochopitelnou gestikulací si daly znamení a jednohlasně hlásí: my už nemůžeme, děkujeme , bylo to moooc dobré......další už nemám sílu nabízet. Vyvěšuji bílou vlajku a rozdávám piškoty...mizí...jak to, když byly tak najezené té mooooc dobré polívky?

P.S. Pokud dostanete jakýkoli počet dětí na hlídání, zapamatujte si:
nevařte, stejně to nikdo nebude jíst, předzásobte se piškoty ( sušenky nedoporučuji, moc drobí), odpolední klid si vytlučte z hlavy, protože zatímco se mylně domníváte, že děti usnou a vy si uvaříte kafe, tak se budete honit umýváním nádobí a zprskané domácnosti ( nudle taky nedoporučuji, jsou lepivé a nejdou mrchy sundat jinak, než že jednu podruhé sesbíráte...možná jediný okamžik, kdy si připadáte jako popelka s nadějí, že vás někdo vysvobodí). A než tohle všechno doděláte, tak se vám ta zlatíčka vzbudí a můžete jet nanovo. A to se nyní stalo mně. Hledí na mě šest modrých očí, zapomínám na nedávné strasti a jdu klečet mezi hračky.

P.S. 1. Malý se posral, holky ječí, že to smrdí, já ječím, ať neječí a malý řve, protože řveme my. Mám dojem, že se z toho taky po....,ale nemůžu, protože holky by ječely, že to smrdí a malý by se na mě mohl .....začarovaný kruh

P.S. 2 Bytové družstvo nazývá můj byt 1+1...asi netuší, že z toho lze udělat babycentrum

P.S.3 fotodokumentace o tom, jak probíhal odpolední klid v podání děvčat...malý byl jediný, který to vzal vážně...prostě chlap

Chtěla bych být muž a mít "chlapskou" definici středy. Děvčata, pokud tohle přežiju, setkáme se tady.

Zdravím Vás milé dámy,
jsem zpět z víkendového pobytu a hlásím nástup s notnou dávkou načerpané energie, která může směle konkurovat Temelínu. Stroj už mám nachystaný a s vervou se pouštím do andělek. A jak jsem se měla?

Sobotní ráno se odvíjelo v duchu balení, což znamenalo hodit do tašky vše, co jak jsem zjistila, nebudu potřebovat a zapomenout vše, co je k pobytu na horách nutností. Nevadí, jsem přece kreativní, tak si poradím.
Nahodila jsem baterku do auta, oškrábala skla, můj slovník, který jsem použila, není publikovatelný. Přikurtovat dítě, které je díky zimě obaleno vrstvami oblečení jako cibule, ještě ušlo, stejně jako prvních cca 5 kilometrů, potom se již začal odvíjet děj naši odpočinkové akce. Kdy už tam budeme?, za hodinku, to je blbost co ?, vysvětlovat tříletému dítěti časové údaje...tak kdy už tam budeme? za chvíli...mami, ty víš kudy? jasně...hele lídl, nekoupíme si něco na večer?..kdy už tam budeme?...brzdím a jdeme nakoupit. Při odchodu z obchodu jsem jen tak pro zajímavost a pro potvrzení mé doměnky oslovila pána s dotazem, zda jsem zvolila správný směr cesty....nezvolila, zajely jsme si 10 km...nasedáme a ozve se, kdy už tam budem?..Nela dostává pytel gumových medvídků a mlčí..konečně....Po hodině cesty, kdy jsme spíše bruslily a plavaly na zasněžené lesní cestě nacházíme cíl, rozkošný domeček...jsme ubytované a hurá na svah s bobama, svištíme, ječíme POZÓÓR....sledují nás ti, kteří neměli odvahu jezdit po sjezdovce a za pár minut ječí a sviští s námi...krásná davová psychóza....večer máme obličeje vymalované mrazem, dušičky obalené slastí a hlavu vyčištěnou. Usínáme a já už zase myslím na vás, holky. Bylo to super a přeji i Vám hezké odpočinkové chvilky.

P.S. Zapomněla jsem boby. Na čem budeš babi jezdit? No, mám IKEA tašku, tak budu jezdit v ní. Jé babi, ty jsi nákup, to je bezva. Z ústraní se ozve hlas dcery: jo, za všechny prachy.

P.S. 1. Varování: Nechoďte po sjezdovce, která je zmrzlá ( ale že je zmrzlá nepoznáte jinak, než že na ni vstoupíte), rozplácnete se jako já, teď už jen čekám, kdy se mi stehno vybarví a nechám se najímat na diskotéky jako stroboskop.

Ať žijí všechny krásy zimy. Pro tohle žiju já.

Hezký večer děvčata,
prohlížím Vaše příspěvky a obdivně pokyvuji hlavou, u některých vypouštím z úst obdivné óóó a ááách a mozkem mi létají otázky jako komety a hledají svůj cíl..odpověď. Odpověď na co? Vysvětlím.

Dnes jsem si uvědomila, že můj závazek či slib bylo, že přes víkend natřu chlebník. Mimochodem, včera jsem ho viděla v Ikea za 290 Kč, což jsem vidět neměla, nejsem škudlil, ale já za něj v penny dala 399 Kč...rozdíl? 109 Kč, to je 0,5 m pěkné látky, ach jo, chybama se člověk učí.
Ale jak jsem posléze zjistila, chlebník měl pro mě připraveno mnohem více překvapení. (bohužel, ne všechna překvapení jsou happy)

Nákup balakrylu byl celkem v pohodě, pominuli fakt, že jsem dlouho neviděla prodavačku, která by tak ráda viděla odcházet zákazníka a nebojím se říct, že jsem slyšela její hluboké oddechnutí. Máte balakryl? ano..vodou ředitelný? ano...bílý? ano...matný? ano...drží dobře? ano..schne rychle? ano...štetce máte? ano....mám dva tisíce, budete mít zpět? NE.

Doma jsem zálibně nachystala chlebník, vše potřebné ( to jsem si v ten moment myslela, že je to vše potřebné) a pustila se do práce. Ano, mám doma Nelku. Nanáším první vrstvu, kochám se, jak krásně to chytá..to, že prskám všude, v euforii z pohledu na hnědou měnící se na bílou, nějak vypouštím. Podávám Nelce její kreativní košíček( barvy, štětce, pastelky papír....tak tady jsou ty ztracené nůžky....), protože při pohledu na mě dostala potřebu se vyjářit prostřednictvím malby. Opravdu to schne rychle, hlavou mi běží obava, zda to ale bude držet. Druhá vrstva nanesena a přijíždí babička. Vařím kafe a snažím se babičku odklonit k Nelce, takže obě končí u stolečku, babi na kolenou a kreslí. Hodné holky. Hledím na chlebník, vypadá dobře, ale nebudu troškař, natřu potřetí. Vše krásně jde. Hotovo. Zvedám babi z koberce, křupe to v ní a ona skučí bolestí. Chudák, klečela statečně, měla jsem ji pochválit. Chlebník schne. Jdeme babičku vyprovodit před barák, máváme a kříčíme ahoooj a v ten moment sklouzne moje oko k popelnici. Bože, to je krasavec...starý, ale zachovalý, toho chci doma....rozhlížím se, ne z obavy, že mě někdo uvidí, ale z obavy, že mě někdo předběhne. Velím Nelce: ani se nehni, čekej...pozůstatky z cvičáku...stojí....sprintuji k popelnici, objímám krasavce a smýkám ho domů. Krásné, staré křeslo.

Balakryl mi zbyl, jdu natírat křeslo. Tu kápne, tam stříkne, ale není čas utírat, Neli začíná vyžadovat pozornost. A chlebník schne.

P.S. Moje obava, že balakryl nebude dosti držet, se změnila v hysterii, že drží až moc. Takže já vypadám jak dalmatin, domácnost je jak při neštovicích, plná bílých teček.....a promiňte mi tuto větu: Do prdele, proč ten chlebník nejde otevřít?????? Protože jak mi řekla mnou zcela vysílená prodavačka: Ano, opravdu drží dobře. Věřte prodavačkám.

P.S. 1. Jak jsem výše poznamenala, nejsem škudlil.....natřela jsem třikrát, ale už jsem vám neřekla, že velmi hluboce v plechovce namočeným štětcem, který mi bylo líto otírat jak zmrzlináři naběračku.

P.S. 2. Holky, vy, co děláte ubrouskovku...hluboká poklona....vy děláte decoupage ( dekupáž) a jak řekla dnes Neli,"babi, ty se deš kupat", tak jsem zjistila, že jsem vlastně dělala dekupáž, ale po svojem.

P.S. 3. Chlebník jsem musela v drážkách naříznout, aby šel aspoň trochu otevřít, takže maximálně krajíc toustového chleba tam protáhnu....hurá, zhubnu

Milé dámy, hospodyňky, švadlenky, uklízečky a umělkyně,
obdivuji vaši pracovitost a touhu po domácím štěstí. Já bych měla asi podstoupit kurs dokonalé domácí paninky, protože ačkoli se snažím navodit vánoční atmosféru
,tak nevím, kde dělám chybu, ale zatím u mě nastal pravý opak. Čumím z okna, mimochodem dosud neumytém, vyhlížím sníh, v lednici je jen tma a prázdno, vánoční papír z loňska netrpělivě vyhlíží vánoční dárky, rozbité baňky se pod nánosem prachu a všudypřítomné mastnoty opět slepily a doufají, že budou dány v obdiv a papírové krabice od bot větrají všemi otvory v naději, že budou naplněny po okraj cukrovím, voňavým vanilkovým cukrem a ořechy. A co já? Tu trochu cukroví, co jsem se sebezapřením upekla, ale již neslepila, nenaplnila krémem a neobalila v čemkoli, co je k tomu určené a už vůbec ne, že bych to úhledně naskládala do krabic a třeba i vyfotila a pochlubila se vám tady.....já to prostě sežrala při prohlížení vašich fotografii dokonalých domácností, zářivých stromků a plných táců. Takže vám všem moc děkuji za krásné přípravy vánoc a přeji vám všem nejkrásnější vánoce a věřte, že ačkoli to mám tak, jak to mám, jsem spokojená, šťastná a hlavně neuštvaná.

P.S. Dnes jsem vzala vnučku na výlet, jely jsme do Kozlovic na koně. Vrátily jsme se s botama od hnoje, bundama smradlavýma a protože jsem prudce inteligentní, tak jsem oblékla Nelince tepláky z flauše a co myslíte? Když jsem byla v euforii, šupla jsem malou do hromady sena a ten zasmolený flauš to seno nechtěl pustit. V restauraci, mimochodem velmi distinguované jsme s našimi hranolkami, řízkem, kečupem a koňským smradem, působily vedle uhlazených rodinek jako burani. Ale co, malá pojedla s chutí, útratu jsme měly z čeho zaplatit a věta: Babi, to byl ale krásný den, nepředčí ani plná krabice cukroví, ani čisté okna ani hromada dárků ukrytá před čmuchaly. Holky, ti caparti jsou prostě BOŽÍ.

Krásný sváteční den milé spoludomovkyně,
pevně doufám, že máte vše hotové, salát se chladí, po rybě ve vaně zbyly jen ty"mamííí,co to tam s tím kaprem plave za divné nitě? To nejsou nitě, to jsou hovínka. Fuj, tak kapra nejím. Bože, víš kolik stál peněz? To je mi jedno, ale hovínka nejím", že polévka voní špekem a klobásou,tedy pokud máte luštěniny, protože ty přece značí bohatství, ikdyž, kdo by dnes toužil po bohatství, když my dovedeme uplést z hovna bič, že se dárky tetelí v krásném vánočním papíře a děti od samého rána neposedí a tisíckrát se ptají, kdy už bude večer, což v jiné dny považují za sprosté slovo a jak jindy vysedávají u televize, tak dnes, ačkoli je tam posíláte častěji jak šéfa do ..., tak ne a ne, oni prostě hoří nedočkavostí a v mozečkách jim šrotuje, na co zapomněli Ježíškovi říct, ti starší si zase říkají, snad měli naši dost peněz, protože, co by tomu řekli kámoši, kdyby nedostali mobil, notebook či jinou vymoženost.
Takže holky, odhoďte zástěry, stejně už nic nedoženete a já pevně doufám, že k štědrovečernímu stolu nezasednete jako olympioničky, s kruhama pod očima jak olympijské kruhy, na kterých se točí veletoče. Proč? Protože máma může mít kruhy pod očima, pokud je dítě nemocné, pokud táta nemá práci, pokud ji ne a ne nastartovat auto, ačkoli manžel sedne a jede...jak on to dělá? Nadrobte ptáčkům, zaneste chleba do lesa, nasypejte dobytku, zapalte svíčky na hřbitově, vyneste sousedům odpadky z chodby, kde už leží dva dny, protože sousedka nevychází kvůli shonu z bytu, prostě se uvolněte a buďte stejně nedočkavé a rozverné jako děti.

P.S. Píšu s pravou rukou v sádře, jelikož jsem si pohmoždila sval. Včerejší dopoledne jsem strávila v nemocnici, zatímco jiné ženy brečely nad spáleným cukrovím, tak já řvala bolestí, když mi pan doktor nevěřil, že nemůžu točit rukou a v mnou nestřeženém okamžiku mi s ní zakroutil. V ten moment jsem měla já chuť mu zakroutit krkem. Zařvala jsem bolestí a cvrnkla si do bavlny. Po obličeji mi tekly slzy, u nosu liána snople. Dcera s Nelinkou čekaly v čekárně a musely můj řev slyšet. V kabince jsem si utřela oči, snopel a zbytek utřít nešel, ten se musel hold přežít. S myšlenkou, že mě malá bude utěšovat, jsem zkroušeně vyšla z kabinky a co myslíte, že mi to dítě řeklo? S výrazem nechápavého údivu....Babi, proč jsi tak opuchlá?
Takže dámy, já mám ruku v gipsu, opuchlý ksicht, nejupřímnějsí vnučku a přesto Veselé Vánoce.

Milé přítelkyně,

promiňte mi to oslovení, ale já to tak cítím, blíží se nám konec roku a já vím, že mnohé z Vás patlají pomazánky, pečou buchty, smaží řízky a jinak vyšilují v kuchyni, aby ten jejich silvestr byl bohatý, veselý a nikdo z blízkých netrpěl hlady a nedostatkem čehokoli.
Ale odložte na chvíli vařečky, přistupte do blízkosti Vašich dětí a zakoukejte se na ně. Možná se Vám vybaví jejich miminkovská vůně, první úsměv, známka ve škole, první partner vedle nich, o kterém jste pochybovaly a hledaly jeho chyby, ačkoli Vaše ratolest na něj zbožně hleděla a měla úsměv od ucha k uchu, pohleďte na svého manžela, který má na nohavicích vytahaná kolena a Vás to naprosto rozčiluje a možná si při tom pohledu vzpomenete, jak ta kolena jsou vlastně odrazem štěstí, které prožívá v kleku na koberci, když vozí Vaše děti na zádech. Pohleďte na své rodiče, kteří byli tak nechápající Vaše rozmary, úlety a průsery, co uvidíte? Lásku a oddané bojovníky za Vaše štěstí. A podívejte se do zrcadla. Co uvidíte tam? Ano, ženskou, která by se rozdala pro své děti, která miluje to chlupaté, neomalené a často špatně pochopitelné stvoření, kterému říkáme manžel a která si zaslouží hlubokou poklonu za domácí štěstí, za šikovnost s jakou zvládá každodenní povinnosti a uznání za to, že v tom chaosu najde čas pro sebe a pro nás, spoludomovkyně a odzbrojuje nás svou kreativitou.
Děvčata, mám Vás moc ráda a přeji pokojné ukončení roku 2015 a správnou nohou do roku 2016.

P.S. Můj rok končí dárkem od zaměstnavatele, který mi poslal doporučenou poštou, čímž za mě vydal cca 15 Kč ......VÝPOVĚĎ
Moje první reakce byla šok, druhá vztek a nadávání. Když se mě moje vnučka Nelinka zeptala, proč se zlobím, tak jsem odvětila, že už nemám práci, čímž budeme muset kvantitativně omezit kokina, protože na ně nebude tolik penízků. Zamyslela se a pak povídá: Babi, tak můžeš chodit se mnou do školky, tam nemusíme platit za nic a kokina dostaneš, když budeš poslouchat paní učitelku, ale musíš splachovat záchod a po obědě pěkně spát. Téhle čisté dětské nabídce se nedá odolat, takže od ledna se pokusím o zápis do školky a slibuji, že budu spát po obědě jako první.

Život je krásný, když máte pro koho žít a to já mám.

Holky, dnes mě přepadl nějaký splín, ani nevím proč. Otevřela jsem vaše stránky a prohlížela si vaše fotky plné krásných domovů, cukroví a vánoční atmosféry.

Uklidnilo mě to a naladilo k chuti vytáhnout tu mašinu, která mi tu vrní tak, že neslyším tv, sousedy ani telefon, to ne proto, že by byla hlučná, je nová a musím přiznat, že za ty dva měsíce, co ji mám, si na sebe vydělala, ale proto, že mě to tak pohltilo a zároveň naplnilo pocitem, že i já, která má dospělé, odstěhované děti z domova, která žije sama a má jen skromný plat a byt velikosti skořápky, má tu možnost vytvořit si příjemné prostředí a naladit sama sebe k vánoční atmosféře, ale k ní mi chybí pustit se do pečení, ale jak vidím ty vaše dobroty, tak to nebude dlouho trvat a vezmu pečení útokem. Prostě vás všechny žeru a dík za to, že jste. Pěkný druhý advent.

P.S. Dnes jsem si ušila aspoň polštářky a včerejší kočička je už u vnučky v posteli, jmenuje se Míca a slova moji vnučky Nelinky?....jééé babi, já tě miluji, ale potřebuji ještě jednu, víš, ať ji není smutno....no uznejte, můžu tu mašinu uklidit? Neee, protože já Nelinku taky miluji a Míca přece nemůže být sama.